Print this page

Vzdušné krytí, údery na živou sílu i zajišťování startů křídlatých raket. Přečtěte si výpověď navigátora Su-30SM

Následující řádky přináší unikátní pojednání o bojových letech posádky letounu Su-30SM. Nejde o žádné „píárově“ převyprávěné zážitky, ale o autentický popis reálné a velmi pestré bojové činnosti ruských letců v Sýrii.

Měli jste někdy možnost vidět, jak jsou vítány posádky bojových letadel po návratu ze svého prvního skutečně bojového letu? Jedná se o osobitý rituál, kterého jsem se mohl před nedávnem zúčastnit.

Reklama

„Už jdou na přistání,“ nastal rozruch v celé letce. „Pohotovost číslo jedna!“

Všichni čekali na posádku Suchoje Su-30SM, který po přistání už jen pojížděl po vzletové a přistávací dráze a zajížděl na stojánku. Během okamžiku provedl pilot i jeho navigátor všechny předepsané úkony po přistání, oba opustili kabinu, došli k budově a začali po schodech vystupovat do prostoru zázemí letky.

Oba postupně – nejprve pilot a po něm i navigátor – podali hlášení o splnění úkolů svého prvního bojového letu. Tradice velí, že poté, co jim velení letky poblahopřeje, musí si letci opláchnout ruce. Se zájmem jsem pozoroval, jak sám velitel letky nabral z předem připravené nádoby vodu a osobně poléval pilotům ruce.

„No, tak bojový účet už si kluci otevřeli,“ prohodil navigátor kapitán Vladimir Smaglov (jeho jméno i příjmení jsou pozměněny), se kterým jsem před chvílí zahájil rozhovor přerušený návratem letců z jejich první bojové mise.

Slovo „stařík“ je v armádě nepopulární už hodně dlouho. V tomto případě mi ale vyvstává na mysl

hluboce morálně a emocionálně vyznívající film „I starci jdou do boje“ o letcích a leteckých mechanicích v době Velké vlastenecké války. Tam se „stařík“ říkalo těm nejzkušenějším pilotům – účastníkům a vítězům v mnoha leteckých soubojích.

Ruští piloti a navigátoři na syrské letecké základně Hmeimim  také každodenně vzlétají k plnění bojových úkolů. A těm, kteří si toho na obloze nad Sýrií „odpracovali“ nejvíc, říkám v duchu vojenských tradic „staříci“.

Jedním z nich je i navigátor 1. třídy, kapitán Vladimir Smaglov. Jeho celkový nálet již představuje přes 1000 hodin a 160 bojových letů. Proč tak hodně?  Vladimir Igorjevič je v Sýrii nasazen již podruhé. Za vzorné splnění speciálních úkolů, za rozhodnost, neústupnost a odvahu, kterou při tom projevil, byl vyznamenán Řádem za statečnost.

Vladimir Igorjevič má pestrý letecký i bojový život. Během své služby v armádě plnil množství složitých úkolů na letounech Tu-134Š, An-26, MiG-31 a v současné době na Su-30SM. Posadili jsme se ke stolu a pokračovali v rozhovoru:

Povězte mi, Vladimire Igorjeviči, může navigátor při plnění bojového úkolu v případě nutnosti během letu převzít řízení letounu?

Za jistých okolností ano.

A přistát s letadlem?

Teoreticky opět ano a co se týče praxe... Řídící páka v kabině navigátora je a pilot-velitel letounu mi občas dá možnost, abych si „zapilotoval“. Jinak také mohu s letounem provést nějaký manévr v případě kritické situace, například k dosažení vhodného prostoru a pozice letounu při nutnosti se společně s pilotem katapultovat. Mohu tedy navést letadlo co nejblíže k pozicím vlastních jednotek a teprve poté provést katapultáž.

Obecně to tedy znamená, že navigátor většinou zůstává, abych tak řekl, ve „stínu“ velitele. Řekněme si na rovinu, že když se posádce podaří zničit opravdu důležitý cíl, pak čest a sláva padnou na celou posádku – ale především na velitele. Právě o něm se hovoří ve všech hlášeních a svodkách – a jak moc přitom záleží na práci navigátora!

Víte, nerad bych svou roli přeceňoval, ale zopakuji vám slova jednoho z nejlepších profesionálů, zasloužilého vojenského navigátora, který vždy říká, že funkce navigátora – to je i funkce letce. Musí totiž z titulu své funkce zajistit bezpečnost letu, úkoly navigace i úkoly spojené s využitím letadla a jeho prostředků a vybavení v boji. K povinnostem navigátora patří také příprava podkladů velitelům pro jejich rozhodnutí o vykonání letu nebo bojové mise. A tak tou nejdůležitější úlohou navigátora jsou přesné a rychlé propočty.

Řekněte nám prosím něco o postupu práce navigátora – od převzetí úkolu až do jeho splnění a návratu z bojového letu sem, na základnu Hmeimim.

Dobře, půjdeme od úplného začátku. Úkol dostaneme na štábu pluku. Hned na to začíná moje práce na propočtech navigačních dat: čas startu, nejvhodnější kurs letu k cíli, letová hladina a další údaje jako čas útoku na cíl, interval mezi jednotlivými údery, upřesňuji si balistické vlastnosti použitého typu munice (nebo také několika typů v případě jejich použití) a pořadí jejich vypouštění. Jak jistě víte, je v boji možno použít jeden typ munice, ale také hned několik typů. Předpokládejme, že naším úkolem je zničení opevněného velitelského stanoviště teroristů – pak potřebujeme protibetonové pumy. A pokud je úkolem zničení živé síly nebo lehce pancéřované techniky nepřítele, pak použijeme munici tříštivo-trhavou nebo trhavou.

Takže, zvážil jsem a provedl všechny tyto propočty. Dokladuji je na velitelském stanovišti, zadávám si operační výšku a dozvídám se například, že na téže výšce již operují jiné posádky. Musím tedy upravit výšku letu, tím i časy a kursy letu k cíli. Stručně řečeno upřesním svoje propočty a provedu v nich potřebné změny. Pak přicházíme k letounu. Prohlédneme ho, pilot stroj převezme, stará se o spuštění motorů a já zatím programuji navigační a zaměřovací systémy letadla – vkládám do nich souřadnice cílů, čas útoku, letovou trasu, balistické charakteristiky munice připravené k použití. A potom – start. 

Během letu sleduji a vyhodnocuji jeho průběh, upozorňuji pilota na potřebu změny kursu, rychlosti či výšky letu, propočítávám a připravuji optimální navedení letounu na cíl s ohledem na nejrůznější okolnosti včetně směru větru. Útoky totiž vedeme vždy buď proti, nebo po větru.

Co je tady v Sýrii při plnění konkrétních úkolů nejtěžší?

Naletět přesně na cíl. Situace na zemi se totiž velmi rychle mění. Souvislá linie fronty vlastně neexistuje. Jen pro příklad uvedu, že třeba v cílovém prostoru byla lokalizována jednotka teroristů – ale během krátké doby již prostor opustila, nebo byla zlikvidována syrskou armádou. Proto musí být naše činnost, jak se říká, „filigránsky“ přesná. Určitě si vzpomínáte, jak koaliční letectvo na podzim  bombardovalo vládní síly – nám se nic takového nestává...

Jste tady v Sýrii už na druhé misi, ta vaše první začala v září 2015. To vás tedy můžeme oslovovat nejen jako „staříka na obloze nad Sýrií“, ale i jako veterána celé syrské operace – vy jste jeden z těch, kteří uštědřili teroristům první rány...

Přiletěli jsme sem v září. Jak víte, první údery proti teroristům byly provedeny 30. září; je ale pochopitelné, že před tím bylo nejdřív nutno přemístit naši základnu se vším, co k tomu patří, na letiště Hmeimim. A tady pak provést vše, co předchází zahájení bojových akcí. Když jsme sem přiletěli, nebylo zde vůbec nic – žádné cesty, žádný asfalt. Třeba tam, kde je teď stojánka, rostly v té době keře a tráva až po pás. Sami jsme vytyčovali jednotlivé prostory letiště a dávali je do pořádku. Žili jsme ve stanech. Teploty se pohybovaly nad 30 °C.  Na ubytování a zpracování plánů bojové činnosti jsme dostali dva dny. Hned potom začala naše bojová činnost. Támhle ty domky (ukazuje kapitán na několik domků postavených stranou od letištní plochy) jsme dostali až v dubnu.

Jak dlouho trvala vaše první mise?

Přesně sto dní. A prodělal jsem během té doby 98 bojových vzletů. Do akce jsme museli být připraveni celých 24 hodin denně – ale dopadlo to všechno dobře.

Letoun Su-30SM patří mezi letadla generace označované jako 4++. Vím, že pro piloty a letecký personál vaší letky žádné lepší letadlo než právě Su-30SM neexistuje. Chápu, že si své „vlaštovičky“ ceníte víc než jiné typy letadel. Chci se proto zeptat: Jak se vaše letouny osvědčily na syrské obloze?

Zpočátku jsme plnili pouze úkoly doprovodu a krytí úderného letectva. Rychle jsme ale přišli na to, že takový postup neumožňuje plně využít všechny možnosti našich víceúčelových moderních strojů. Ano, doprovázeli jsme a kryli letouny dálkového letectva přilétající plnit konkrétní bojové úkoly z Ruska. Úkol to zdaleka nebyl snadný.  Připravovali jsme se na něj ale pečlivě, a tak k žádným problémům nedošlo.

Letounům dálkového letectva jsme létali naproti až nad neutrální vody, pak jsme je kryli a doprovázeli až k cíli a zajišťovali je při plnění bojového úkolu, stejně tak jsme zajišťovali i starty křídlatých raket (z ponorek a lodí ve Středozemním moři). Když letouny operují v režimu radiového klidu, není tak snadné setkat se na správném místě a ve správném okamžiku... A znovu opakuji, tyto úkoly jsme plnili jak ve dne, tak v noci. Krátce řečeno – naše posádky v letounech Su-30SM nezklamaly.

A co váš Řád za statečnost? Udělili vám ho za konkrétní bojový let nebo, jak se v takových případech říká, jako „úhrn vašich zásluh“?

Dá se říci, že za obojí. Mnohokrát jsme s mým velitelem letounu útočili na dobře opevněné cíle, živou sílu i vojenskou techniku teroristů východně od Aleppa, u Dajr az-Zauru, u letiště T4, u Damašku… Co let, to dvě tuny pum. Mimochodem, naše letadlo unese i větší náklad.  Až osm tun bomb a raket. A tak jsme tady pracovali a pracujeme podle svého nejlepšího svědomí. A naše letadla jsou nejlepší…

…a piloti jsou nejlepší…

Samozřejmě!

O navigátorech už vůbec nemluvím...  

(Oba se po těchto slovech dáváme do smíchu.) Letci... Piloti a navigátoři. Jejich pozemní personál – strážní andělé. Ti všichni si zaslouží, aby se o nich hovořilo jen v dobrém. Obzvlášť tady, v Sýrii.

Alexandr Kolotilo, Hmeimim, Sýrie

Zdroj: otvaga2004.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ilustrační foto: mil.ru

Reklama

loading...

Ohodnotit článek
(11 hlasujících)

Související články dle tagů