Dohoda o společném vývoji stíhačky 5. generace Ruskem a SAE je průlom. Dokládá rozsah změn na Středním východě

Rusko a Spojené arabské emiráty na únorovém zbrojním veletrhu IDEX-2017 v Abú Zabí uzavřely rámcovou dohodu, která jim umožní společně vyvinout bojový letoun páté generace. Pokud dohoda vstoupí do realizační fáze, bude se jednat o bezprecedentní průnik Ruska na Střední východ a především do oblasti Perského zálivu. Podívejme se na dohodu v širších souvislostech.

Hledání partnera

V Rusku se v poslední době stále častěji zmiňuje vývoj nového, lehčího letounu páté generace, který by v budoucnu nahradil typ MiG-29/MiG-35, doplnil těžší a dražší Suchoj T-50 a posílil exportní potenciál ruského leteckého a obranného průmyslu.

Mikojanova konstrukční kancelář od poloviny 80. let minulého století rozpracovala několik projektů stíhačky nové generace. Nejčastěji se v této souvislosti během posledních více než deseti let hovoří o projektu označeném E-721 nebo také LMFS (více jsme psali zde). Tento projekt byl intenzivně nabízen jak ruským ozbrojeným silám, tak Indii, nicméně v obou případech dostal přednost letoun Suchoj T-50 (v případě Indie modifikace FGFA).

Rusko nemohlo uvolnit dostatek prostředků na souběžný vývoj dvou taktických bojových letadel nové generace, ačkoliv zaznívalo nemálo odborných i politických hlasů argumentující potřebou levnějšího „doplňku“ k těžkému PAK FA.

Nyní je jasné, proč slova ruského vicepremiéra Dmitrije Rogozina, že v Rusku bude vyvinuta nová stíhačka páté generace, zněla při prezentaci MiGu 35 tak jednoznačně. Na oficiální úrovni se totiž roky dělo něco, co zůstávalo zcela mimo rámec publicity: Rusové vyjednávali o možném společném vývoji nového letadla se Spojenými arabskými emiráty.

Informací o připravovaném projektu je zatím minimum, celý záměr je na samém začátku, ale už nyní lze z uzavřené dohody vysledovat některé tendence.

Malá velmoc Zálivu

V Perském zálivu se názorně ukazuje platnost přísloví o tom, co dělá třetí, když se dva perou. Při nekonečných debatách o soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem (které má podobu studené i horké proxy války) se v regionu rychle rodí nová mocnost.

Spojené arabské emiráty jsou v tomto ohledu zemí více než zajímavou: zatímco přijaly úlohu v Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) s dominancí Saúdské Arábie, Írán je jedním z  největších obchodních partnerů SAE.

Mezi Emiráty a ostatními monarchiemi Zálivu lze nalézt jeden zásadní rozdíl, a to je snaha o diverzifikaci. Toto slovo se v našem článku objeví ještě nejednou, protože je pro SAE příznačné a vztahuje se k několika oblastem (s trochou nadsázky by se dalo napsat, že i k samotné populaci – samotní Arabové tvoří jen něco přes 11 procent obyvatel SAE, zatímco nejvíce jsou zastoupeni Indové s více než čtvrtinovým podílem na tamní populaci).

Spojené arabské emiráty se zdaleka neupínají k „proražení“ Sýrie coby trasy produktovodů, jako to činí Saúdská Arábie nebo Katar. Byť například emír Dubaje Muhammad ibn Rašíd Al Maktúm obvinil Turecko ze „zrady zájmů arabských zemí regionu“ třístrannou dohodou Ruska, Turecka a Íránu k řešení syrského konfliktu, syrský prezident Bašár Asad neuvádí SAE mezi sponzory teroristických skupin v Sýrii. A oficiální vyjádření Emirátů schvalovalo ruskou intervenci v Sýrii, když o bombardování Islámského státu a Al-Kaidy hovořilo jako o boji proti „společnému nepříteli“.

Zato si však SAE až „velmocenským“ způsobem zabezpečují námořní cestu – ať už účastí na intervenci v Jemenu, stavbou vojenské základny v Berbeře v „Somalilandu“ či v Eritrejském Assabu.

A nejen to: výrazně posilují svůj vliv na samotném africkém kontinentu. Ekonomicky i politicky podporují Egypt a prezidenta Sísího a také maršála Chalifu Haftara velícího Libyjské národní armádě, která se pokouší zcelit rozdrobenou zemi a získává tam stále větší vliv. Také v Libyi mají SAE svojí vojenskou základnu a Haftarovi přímo vojensky pomáhají vzdušnými útoky (mj. čínskými drony Wing Loong) na cíle islámských radikálů. Haftara podporují rovněž Egypt a Rusko.

Své ambice Emiráty podporují snahou o „nesurovinový“ rozvoj hospodářství, které je již nejvíce diverzifikovanou ekonomiku ze všech zemí GCC. Kupříkladu masivně investují do turistické infrastruktury a nešetří na podpoře vývoje technologií pro civilní i vojenské využití.

Tento přístup přináší ovoce, ze kterého v druhé z uvedených oblastí těží dokonce i Česká republika: státní podnik VOP CZ vyrábí už víc než dva roky obrněné kabiny pro vozidla NIMR ABJAN 440A a nedávno podepsal s firmou NIMR ze SAE dohodu o strategické spolupráci při zavedení na trh, výrobě a prodejní podpoře kompletní řady obrněných vozidel NIMR do zemí V4. Zmíněný ABJAN 440A v provedení 4x4 je jedním z adeptů na nové lehké univerzální vozidlo pro Armádu ČR.

A zkušenosti už Emiráty získávají i v sektoru letectví. Jejich zatím nejvýznamnějším počinem v této oblasti je velký průzkumný a útočný bezpilotní letoun United 40. Zájem o něj projevilo Rusko, kde podle tamních médií už byly zahájeny zkoušky tohoto nezaměnitelného stroje.

Rusko partnery nezrazuje

Je zřejmé, že se Spojené arabské emiráty snaží získat nezávislost na Západu a zejména na USA, kterým dosud v podstatě „platily za ochranu“ – což v praxi znamenalo převedším gigantické nákupy americké vojenské techniky ručními zbraněmi počínaje a transportními letouny C-17 Globemaster III konče.

Avšak americké prezidentské volby a ruské úspěchy v Sýrii tento stav velmi rychle mění. Lze předpokládat, že se nejedna země pokusí využít Trumpova „izolacionistického“ přístupu a zkusí se vymanit ze závislosti na USA – ať už politické, ekonomické nebo vojenské –, aniž by dopadla jako Janukovyčova Ukrajina nebo (bezmála) Erdoganovo Turecko.

Rusko své spojence ani partnery nezrazuje – na rozdíl od Západu, který je schopen naprosto bezskrupulózně a s úsměvem na rtech svých představitelů potopit, obětovat nebo popravit i toho, kdo byl ještě včera jejich spolustolovníkem u večeře.

Nyní se ukazuje, že na Blízkém a Středním východě důvěra k Rusku rychle roste. Odhodlání Ruské federace bránit legitimní moc v Sýrii, byť Rusku jde pochopitelně především o vlastní zájmy v oblasti, je v příkrém protikladu s americkou účastí na svržení legitimní moci na Ukrajině, v  Libyi, Tunisku, Egyptě, Iráku či Jemenu.

Bojová letadla z USA a Francie

Emiráty diverzifikují dodavatele vojenské techniky tradičně, například dodávky bojových letadel dělily dosud mezi Spojené státy a Francii.

Mimochodem libyjský vůdce Muammar Kaddáfí ještě nedlouho před svou smrtí vážně vyjednával s Francouzi o nákupu stíhaček Dassault Rafale – a co se stalo 20. října 2011? Byl to právě tento typ letadla, jímž Francouzi za koordinace s Američany bombardovali plukovníkovu kolonu a umožnili tak jeho následnou bestiální vraždu.

Od obou zmíněných západních dodavatelů Emiráty vždy požadovaly to v danou chvíli nejlepší a za „nadstandard“ si musely řádně připlatit: jen na vývoj letounu F-16E/F Block 60 Desert Falcon vynaložily tři miliardy dolarů.

Ovšem i přes to Američané odmítli s novými letouny integrovat a dodat řízené střely s plochou dráhou letu, aby tak neumožnili SAE disponovat schopností uskutečňovat takzvané standoff mise – tedy zaútočit z bezpečné, mnohasetkilometrové vzdálenosti na cíle strategického významu v hloubi území nepřítele. Je veřejným tajemstvím, že Američané odpírají tuto schopnost letectvům v regionu na nátlak Izraele.

Emiráty však tuto schopnost přece jen získaly díky – opět – investici do západoevropské standoff zbraně Black Shaheen (verze SCALP EG/Storm Shadow) ve spojení s letouny Mirage 2000-9. Ostatně i tuto výrazně modernizovanou verzi legendární delty Francouzi dodali Emirátům na základě jejich specifických požadavků.

Francie se na své dosavadní obchodní úspěchy snaží navázat mnohaletým tlakem na nákup stíhaček Dassault Rafale Spojenými arabskými Emiráty, avšak zatím bezúspěšně.

Důvody této skutečnosti jsou politické, ekonomické i technické. Jak už bylo řečeno, Emiráty stále více „pokukují“ po nezápadním „zboží“, což bylo patrné na letošním zbraňovém veletrhu IDEX 2017, kde byly uzavřeny dohody například také s Tureckem a Běloruskem.

Pokud jde o technické důvody, SAE daly najevo, že stávající výkony dvoumotorového francouzského letadla jsou pro ně nedostatečné, zejména pokud jde o 75kN tah motorů Snecma M88. Francouzi proto bohatému zákazníkovi nabídli celý modernizační balík včetně zvýšení tahu motorů na 90 kN, ale chtěli za to kromě zaplacení kupní ceny také úhradu vývojových nákladů v předpokládané výši 2,6 miliardy dolarů.

Vyjednávání s francouzskou stranou se táhlo roky a dosud žádné hmatatelné výsledky nepřineslo, namísto toho na letošním IDEXu začaly proskakovat zprávy, že Emiráty vyjednávají s Ruskem o pořízení mnohem výkonnějších strojů Su-35S.

Současně se však Emiráty rozhlížejí po bojovém letadle páté generace, tedy – mimo jiné – disponujícím technologiemi výrazně zmenšujícími radarovou stopu letadla – tzv. stealth. Momentálně existuje jeden jediný teoreticky dostupný typ, a to americký Lockheed Martin F-35 Lightning II, o který SAE projevovaly v uplynulých třech letech značný zájem.

Ačkoliv USA označuji Spojené arabské emiráty jako „jednoho ze svých nejbližších spojenců v Zálivu“, jednají poněkud typicky – přes vzletné řečičky a úsměvy se zdráhají poskytnout SAE ultramoderní technologie. Nejprve se zpožděním reagovaly na arabskou žádost o informace a později daly přímo najevo, že letouny F-35 Emirátům neprodají, dokud jimi nevyzbrojí Izrael (tento proces již byl zahájen). A to bylo za Obamovy administrativy, jejíž vztahy s Izraelem nebyly z nejvřelejších.

Druhou otázkou je, které technologie a zbraně pro F-35 by Američané byli ochotni Emirátům dodat – a které naopak nikoliv, jak už naznačila zmíněná zkušenost se standoff zbraněmi pro F-16E/F. Ze všech těchto důvodů si šejkové zákonitě musí klást otázky o perspektivách nákupu amerických zbraňových systémů.

Ruské technologie a arabské peníze

Pokud jde o vojensko-technickou spolupráci mezi Ruskem a SAE, obě země se už do společných projektů v minulosti pustily a pokaždé to dopadlo velmi dobře.

Finance z Emirátů pomohly k realizaci projektu terénního vozidla GAZ Tigr (které je již ve stovkách kusů zařazeno v ruské armádě a dalších silových složkách), kdy SAE na oplátku získaly technologie, jež jim umožnily nastartování a rozvoj řady výše zmíněných vozidel NIMR.

Díky masivní objednávce ze SAE se mohla naplno rozběhnout velkosériová výroba oblíbených bojových vozidel pěchoty BMP-3. Tento typ v současné době představuje nejmodernější sériové bojové vozidlo pěchoty v ruské armádě a kromě Emirátů byl ve významných počtech exportován také například do Ázerbájdžánu, Kuvajtu či Venezuely.

A především mohla vzniknout sériová podoba krátkodosahového kombinovaného protivzdušného systému Pancir S1, jehož vývoj zaplatila právě arabská strana, přičemž investice do vývoje se „vrací“ do Ruska: z Panciru se stal velmi úspěšný obchodní artikl, kdy jej kromě Sýrie nakoupily nebo objednaly rovněž ozbrojené síly Alžírska, Iráku, Ománu, Vietnamu a dalších zemí.

Zde je třeba zmínit jednu „ironii osudu“: SAE de facto pomohly Sýrii posílit protivzdušnou obranu – právě s pomocí Panciru totiž Syřané v červnu 2012 sestřelili turecký průzkumný RF-4E Phantom, který narušil vzdušný prostor Syrské arabské republiky.

Cesta k nové stíhačce

Nyní se má vojensko-technická spolupráce mezi Ruskem a SAE posunout na nejvyšší možnou úroveň. V rámci zmíněné dohody z veletrhu IDEX 2017 obě země odsouhlasily práce na projektování a výrobě „lehkého“ bojového letadla páté generace (zde je video s prohlášením šéfa ruské korporace Rostec).

Jak již bylo uvedeno, Emiráty se snaží o diverzifikaci zdrojů vojenské techniky, ale cestou zahraniční kooperace usilují také o přístup k technologiím, které jim zajistí maximální samostatnost v této oblasti.

Nikdo jiný než Rusové jim v současné době nemůže nabídnout unikátní kombinaci plného spektra technologií a know-how (a ochotu jejich transferu), maximální důvěryhodnosti a spolehlivosti a také autonomie při případném exportu.

Bojová letadla takzvané páté generace v současné době „umí“ jen tři země – pouze Spojené státy, Rusko a Čína disponují vědecko-výzkumnou a technologickou základnou nezbytnou k samostatnému vývoji a produkci těchto strojů. Přičemž Čína do tohoto elitního klubu patří s „odřenýma ušima“ vzhledem k dlouholeté neschopnosti vyvinout dostatečně výkonnou a spolehlivou pohonnou jednotku (ovšem i tato skutečnost se v případě Číny zanedlouho stane minulostí).

Na rozdíl od Evropy, která v této oblasti naprosto ustrnula, běží vývoj bojových letadel páté generace i v dalších nezápadních zemích, konkrétně v Turecku, Koreji, Indii a Japonsku. Japonci vyvíjejí svůj letoun budoucnosti zcela izolovaně, navíc jsou teprve na začátku, v definiční fázi. I v případě Indie je tento vývoj během na dlouhou trať; s novým letadlem vyvíjeným v rámci projektu AMCA se realisticky počítá až okolo roku 2035 (ale jak poznamenal s nadsázkou jeden německý odborný publicista, vzhledem k „rychlosti“ vývoje lehkého indického bojového letounu 4. generace Tejas můžeme s tamní stíhačkou 5. generace počítat až v roce 2135).

Do korejského projektu KF-X se již zapojila Indonésie, technickou asistenci dostal na starost americký Lockheed Martin, rovněž motory nového stroje budou pravděpodobně americké agregáty řady F414 (restrikci ze strany Američanů kvůli použití jejich elektroniky a motorů pocítilo v minulých letech i naše Aero při americkém zákazu exportu letounu L-159 s jejich technologiemi do některých zemí) a na vývoji radaru pro nové korejské letadlo se podílí firmy z Izraele. I to jsou možná důvody, proč se Emiráty jednoduše nepřipojily k tomuto programu.

Obdobně je tomu i v případě tureckého projektu TF-X, kde se kromě amerických technologií počítá i s rozsáhlou britskou účastí, a to na základě nedávno uzavřené mezivládní dohody.

V Rusku jsou technologie pro vývoj letounu páté generace veškeré: ať už se jedná o moderní materiály, aerodynamické modely a modely pro měření efektivní odrazné plochy ve specializovaných laboratořích, radary s aktivním elektronickým skenováním, vyspělé elektro-optické senzory, integrované systémy vlastní obrany a vedení radioelektronického boje, systémy zbraňového managementu (včetně ovládání zbraní ve vnitřních zbraňových šachtách), integrace dat z palubních přístrojů a mnohé další.

Představitelé SAE velmi dobře vědí, proč se chtějí podílet na vývoji nového letounu – a proč právě s Ruskem. V západních médiích, která byla smlouvou Rusko-SAE očividně velmi nepříjemně překvapena, se objevily konstrukce, že Emiráty svým postupem pouze chtějí vydírat Spojené státy, aby se Američané uvolili k prodeji F-35. Jedná se o typicky západní přežitý pohled vycházející z unipolárního vidění světa a neschopnosti či arogantní neochotě vnímat současnou multipolární realitu emancipujících se zemí a regionů mimo euroatlantický prostor.

F-35 zde svoji roli nepochybně sehraje, a to roli měřítka. SAE budou jako vždy požadovat to nejlepší – tedy něco ještě lepšího než je tento americký stroj. A neexistuje jediný důvod domnívat se, že to Rusové s arabskými penězi nesvedou.

Jaký může být

Po zveřejnění dosažení dohody mezi Ruskem a SAE se okamžitě objevila celá řada velmi rozporuplných informací o tom, co bude nový letoun vlastně zač, a také nepodložených a zjednodušených spekulací. I my se dopustíme určité domněnky, ovšem podložené některými fakty.

Jisté světlo do této (snad úmyslně vytvářené) mlhy vnesl generální ředitel korporace RSK MiG Ilja Tarasenko, který v rozhovoru pro rádio Echo Moskvy uvedl, že MiG pracuje v rámci smlouvy s Emiráty na projektu lehkého víceúčelového letouny. Řekl doslova, že jeho společnost se „nachází ve stadiu rozpracování tohoto letadla“ a přímo vyslovil zkratku LMFS.

Tato skutečnost, stejně jako několikeré oficiálními ruskými představiteli vyslovené zmínky, že nový letoun bude „vycházet z MiGu 29“ (pod čímž si lze představit cokoliv včetně zařazení do stejné hmotnostní kategorie) naznačuje, že půjde spíše o letoun dvoumotorový, protože v případě LMFS se od počátku počítá s dvoumotorovým letounem hmotnostní kategorie MiGu 29.

Jak již bylo uvedeno, SAE i v případě dvoumotorových stíhaček Rafale požadovaly vyšší výkon pohonných jednotek (na úhrnný tah nejméně 180 kN), navíc zcela jistě nebudou akceptovat řešení, jehož výsledkem by bylo méně výkonné letadlo než americký F-35 sice s jedním, zato v dané kategorii nevýkonnějším motorem na světě s tahem 190 kN (mimochodem část odborných kruhů ve Spojených státech považuje za chybné rozhodnutí osadit F-35 pouze jedním motorem, což se při nepředpokládaném nárůstu hmotnosti letadla projevilo například v nepříliš příznivém poměru tahu k hmotnosti letadla).

Tak výkonná pohonná jednotka určená pro taktický bojový letoun v Rusku v dohledné době nebude k dispozici. V listopadu loňského roku byl sice poprvé spuštěn motor označovaný jako „Izdělije 30“ pro dvoumotorový letoun Suchoj T-50 (PAK FA), ale výkon tohoto agregátu bude podle dostupných informací někde v rozmezí 165 až 175 kN (navíc nelze očekávat, že by Rusové předali Emirátům technologii výroby tohoto ultramoderního motoru zcela nové generace).

Jako pravděpodobné se proto jeví, že součástí dohody s Emiráty bude financování vývoje moderních pohonných jednotek vycházejících z osvědčených motorů řady Klimov RD-33 (určených pro letouny MiG-29/35). Projekty takových motorů, které by v páru generovaly úhrnný tah s přídavným spalováním od 186 do cca 210 kN, již v Rusku existují (jmenovitě RD-33MKM a VK-10M), ale pro jejich realizaci dosud chyběl zdroj finančních prostředků. Lze očekávat, že i v Rusku bude mít toto řešení značnou podporu, mimo jiné z důvodu zachování a rozvoje kapacit petrohradské společnosti JSC Klimov a jejích subdodavatelů.

Ruská výhra

Zajištění spolufinancování vývoje nového letounu právě bohatými Spojenými arabskými emiráty bude pro Rusko obrovskou výhrou. A to rovnou z několika důvodů.

Pokud se podaří podepsat pevný kontrakt, což má být podle šéfa společnosti Rostec Sergeje Čemezova ještě letos, projekt bude prakticky imunní vůči politickým výkyvům a ekonomickým turbulencím.

Jak uvedl generální ředitel RSK MiG Ilja Tarasenko, vzniknou dvě verze nového letadla: jedna na základě specifikací letectva Spojených arabských emirátů a druhá vycházející z potřeb ruského ministerstva obrany. Dá se očekávat, že „arabská verze“ bude z důvodu dosavadní orientace na západní stroje uzpůsobena pro plnou interoperabilitu s ostatními zeměmi regionu, které nyní masivně nakupují bojová letadla v zemích NATO.

To znamená, že letadlo bude „westernizované“ – a snáze uplatnitelné na trzích, které dosud upřednostňovaly výhradně západní letouny. Naproti tomu ruská verze bude mít šanci v zemích, kde existuje infrastruktura pro MiGy a Suchoje. Exportní potenciál společného letounu tak může být nevídaný.

Eso v rukávu

Uzavřená dohoda mezi Ruskem a Spojenými arabskými emiráty je „pouze“ rámcová a musí na ni navázat pevný kontrakt. V nadcházejícím období lze proto očekávat silný tlak ze strany Spojených států na její zrušení a s tím „zvýhodněné“ nabídky nejnovějších letadel čtvrté generace jako F-16E/F, F-15E či F/A-18E/F. Zkrátka nic zatím není definitivní.

Rusové však mají v rukávu jedno eso, které je extrémně silnou kartou ve „hře“ jak s Emiráty, tak s Izraelem a Spojenými státy: v srpnu 2015 ministr obrany Íránu Hossein Dehghan prohlásil, že jeho země bude s Ruskem spolupracovat na „společném projektování a výrobě“ bojových letadel a že „na poli stíhacích letadel“ Írán nevyvine takové úsilí ke kooperaci s jinou zemí než právě s Ruskem.

Írán se už více než dvacet let snaží vyvinout vlastní bojové letadlo, ale dosavadní výsledky tohoto úsilí jsou mírně řečeno rozpačité – v podstatě jde o „předělávky“ původních amerických F-5E/F Tiger II. Přístup k zahraničním technologiím „obranného charakteru“, který se Íránu teoreticky otevřel po dosažení „jaderné dohody“ a následném uvolnění sankcí, může znamenat klíčový impuls k dosažení kýženého cíle. A vizi Íránu vyzbrojeného opravdovými stealth bojovými letouny, navíc disponujícího technologiemi pro jejich výrobu, jistě nevítají SAE, Spojené státy a už vůbec ne Izrael.

Podtrženo, sečteno, dohodu mezi Ruskem a SAE lze označit za průlomovou. Bylo by naivní domnívat se, že Rusům „spadla do klína znenadání“. Pracovalo se na ní roky, ale podmínky pro její podpis a zveřejnění nastaly až nyní: je jasnou ukázkou toho, k jak dramatickým změnám dochází v posledních letech v regionu Blízkého a Středního východu poté, co Rusko v roce 2013 mobilizací diplomatického a v roce 2015 i vojenského úsilí v podstatě zvrátilo proces destrukce této části světa, zahájený takzvaným „arabským jarem“.  

Geo, Eurasia24.cz

Foto: Vitaly Kuzmin, Zvezda TV

loading...

Ohodnotit článek
(11 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru