Střední východ po Obamovi: místo čtyř zemí třináct „polostátů“

Když Barack Obama vstupoval v roce 2009 do svého prvního funkčního období, byly Sýrie, Libye, Irák a Jemen jednotnými suverénními státy s centralizovaným systémem řízení. Jediný rozdíl představovala situace v Iráku – tam kontrolovala situaci americká vojska. Dnes, po ukončení Obamova druhého funkčního období, tyto čtyři státy existují jen formálně – v oficiálních materiálech a na mapách.

Reálně jsou však Libye, Irák, Sýrie i Jemen již několik let složeny ze 13 jakýchsi „polostátů“ s různým stupněm uznání v rámci světového společenství. Během své poslední tiskové konference odcházející americký prezident prohlásil, že ničeho nelituje, že je však především „zásluhou“ Bílého domu, že během vlády Baracka Obamy vznikla „nová mapa“ Středního východu.

Libye

Po šesti letech od svržení Muammara Káddáfího je území státu rozděleno na čtyři části. Tu nejmenší z nich ovládají kmeny, Daeš (nebo také Islámský stát, IS nebo ISIL), největší část – západ a východ původního státu – kontroluje Vláda národní jednoty (některé oficiální materiály EU uvádějí také Vláda národního porozumění, nebo Vláda národní shody) se sídlem v Tripolisu, uznávaná OSN. Zbývající část pak ovládá Libyjská národní armáda pod velením generála (dnes již polního maršála – pozn. překl.) Chalífy Haftára, jejímž „hlavním městem“ je Tobruk.

Ani jedna z uvedených, navzájem „rozkmotřených“, stran nemá nad ostatními jasnou převahu a ani jedna se také nechystá ustupovat. Přitom Vláda národní jednoty, složená kromě jiného i z islamistů a uznávaná (Západem a OSN) za legitimní, zdaleka nemá situaci v zemi ve svých rukou, a to ani na územích, která kontroluje.

Kupříkladu nedávno, pouhý den po otevření velvyslanectví Itálie v Tripolisu, obsadili příslušníci jedné z ozbrojených skupin budovy ministerstev obrany, spravedlnosti a hospodářství. Po nějaké době je příslušníci speciálních jednotek vypudili, ale tato událost do značné míry svědčí o situaci v Tripolisu (více viz článek Nový přítel z Libye: chce Moskva udělat z Haftára chalífu?).

Jemen

Takzvané „Arabské jaro“ přineslo do země povstání a rezignaci prezidenta Alího Abdalláha Sáliha. Nový prezident Abd Rabú Mansúr Hádí se u moci neudržel dlouho. Po dvou letech obvinily ozbrojené skupiny Húthiů, kteří po povstání v roce 2004 kontrolovali jih země, vládu z korupce a zahájily útoky na vládní vojska.

Začátkem roku 2015 obsadili Húthiové Saná (hlavní a současně i největší město Jemenu) a úřadující prezident utekl do Saúdské Arábie. Rijád na to odpověděl vytvořením vojenské koalice a vtrhl do Jemenu.

Dnes se dá říci, že koaliční operace vedená Saúdy zkrachovala, neboť Húthiové i nadále kontrolují velkou část území na východě země i její hlavní město. Navíc vzájemné nepřátelství a boje Húthiů a koalice odvrátily pozornost od islamistických skupin Al-Kaidy, kterým se podařilo obsadit centrální část země od severu až k jihu. Takže v Jemenu dnes vlastně existují tři územní útvary kontrolované třemi různými silami.

Sýrie

Po šesti letech války je dnes Sýrie fakticky rozdělena na čtyři územní útvary, z nichž největší – ležící na západě a východě země – kontroluje buď vláda, nebo Daeš. Velkou část území na severu Sýrie kontrolují syrští Kurdové a částečně i „umírněná opozice“, která ovládá i centrální část země a jih. Poté, co se vládním vojskům podařilo obsadit Aleppo, mají v Sýrii nejslabší pozici „opozičníci“, jejichž řady tvoří převážně islamisté, a to včetně příslušníků Al-Káidy.

Irák

Operace za osvobození Mosulu potvrdila, že Islámský stát nezmizí tak brzy ani z mapy Iráku, ani z mapy Sýrie. Rozpory mezi Kurdy, iráckými šíity a sunnity se přitom stále prohlubují. Není se proto co divit, že irácký Kurdistán je něčím víc než běžnou autonomií. Kurdská regionální vláda již dlouho děsí Bagdád referendem o nezávislosti a řídí území Kurdistánu jako samostatný stát.

Na úvahy o rozdělení Iráku na území, kde převládají šíitové, a území s převahou sunnitů, je zatím příliš brzy. Ale neformálně již takové rozdělení existuje bez ohledu na centrální vládu, která ovšem i sama k separatismu přispívá. Hájí totiž zájmy šíitské většiny a vyvolává tak nespokojenost sunnitů, což bylo viditelné zejména v období, kdy byly v zemi přítomny americké jednotky. Byla to právě vzájemná nevraživost šíitů a sunnitů, která zapříčinila, že se IS v roce 2014 tak snadno a pevně zachytil na severu Iráku. Chalífátu se neměl kdo postavit na odpor. Americká armáda tou dobou již zemi opustila a irácká, Američany vybudovaná armáda se ukázala jako nebojeschopná.

Spojené státy se do jednotlivých konfliktů v uvedených zemích zpravidla přímo nezapojují. Příchod Baracka Obamy znamenal změnu taktiky při „ochraně národních zájmů“ země. Lze říci, že Washington začal používat taktiku „hybridní války“. Spočívá v tom, že USA nepoužívají své pozemní síly, ale dění podporují ve svém zájmu vojenským výcvikem, penězi a vyzbrojováním jednotlivých skupin, kterým v případě potřeby poskytují leteckou podporu.

Tím se Američanům podařilo dosáhnout toho, že nemají v konfliktech na Středním východě velké ztráty na lidech. Na druhou stranu se ovšem díky nové taktice vymkla Washingtonu situace zpod kontroly. Historické a náboženské rozpory mezi velkými skupinami tvořícími obyvatelstvo uvedených čtyř zemí se ukázaly mnohem silnější než přání vybudovat demokratické státy podle přání a vzoru Washingtonu.

Navíc se o to velká část z nich ani nesnažila a pod „americkými hesly“ sledovala čistě svoje vlastní cíle. Vzhledem k tomu, že jak Libye a Jemen, tak Irák a Sýrie neměly v důsledku přetrvávajících vnitřních rozporů plně fungující centrální vlády, staly se oblastí vzestupu islámských extrémistů. Ti dnes pod různými podobami kontrolují velká území dříve celistvých států a nehodlají se jich vzdát bez boje. O mnoho lepší není situace ani v dalších oblastech.

 Pokud měly intervence USA v minulosti celkem jednoznačné a viditelné cíle, pod které se následně „podepisovali“ místní „hráči“, pak v současné době udělal Washington k naplnění vlastních cílů z těchto lidí prostředníky.

Arabské země při Perském zálivu a Turecko to pochopily po svém – jako příležitost honit se za svými vlastními zájmy a současně se bránit vlivu šíitského Íránu, který v roce 2011 aktivně prosazoval svoje zájmy v Iráku a v roce 2014 v Jemenu. Tímto soupeřením se situace ještě více vyhrotila a zamotala jak v Sýrii, tak v Iráku a Jemenu.

A „Šam“, jak říkají islamisté Sýrii, se stal zářným příkladem. Šíitští dobrovolníci z Íránu, Libye, Iráku a Palestiny společně s Afghánci teď bojují na straně Damašku. Po boku i v čele oddílů „umírněné opozice“ v té samé době stojí značné množství bojovníků, kteří přišli ze Saúdské Arábie. Rijád a Dauhá (hlavní město Kataru) navíc neskrývají, že protivníky Bašára Asada aktivně vyzbrojují a financují.

Soupeření a nepřátelství regionálních aktérů dospělo tak daleko, že s výjimkou Libye již vzájemné konflikty přerostly v konflikty náboženské. A tak je možné, že v nejbližších letech i poté, co území Islámského státu fyzicky zanikne, tyto konflikty nezmizí a budou nadále rozdělovat původně jednotné státy. Zdá se, že Barack Obama uvedl do chodu procesy, které se nepodaří „rozmotat“ ani Donaldu Trumpovi – i kdyby se mu podařilo být zvolen i na druhé volební období.

Začátkem minulého století si Francie a Velká Británie na ruinách Osmanské říše rozdělily Střední východ podle svých zájmů, a tehdy nastolený status quo pak udržovali lídři nově vzniklých států, často i autoritativně. Jejich odstraněním dal Washington celé škále náboženských a politických regionálních „hráčů“ šanci změnit tamní poměry. Dnes ale, na rozdíl od situace před sto lety, jsou mnohem silnější, než aby byli po vůli svému patronu, který projevil slabost.

To ovšem nijak nemění situaci pro miliony Libyjců, Jemenců, Iráčanů a Syřanů. Z některých se během několika posledních let stali běženci, zatímco druzí zůstali rozděleni (politicky, nábožensky) – třebaže v rámci svých zemí, v jejichž autoritativním režimu žili v relativním blahobytu. Na ten dnes mohou pouze vzpomínat, a to bez naděje, že by se vrátil. I to může dělat jenom ten, kdo zůstal naživu. Vždyť jenom v Sýrii zahynulo podle různých odhadů 300 až 500 tisíc lidí.

Zdroj: EurAsia Daily

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Foto: © EurAsia Daily

Ohodnotit článek
(8 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Rusko si zoufat nebude. Asie lační po plynu, Sibiř ho ukrývá ohromné množství
    Závažné ekologické problémy, kterým Čína čelila v posledním desetiletí, ji přinutily reformovat energetický sektor. Jednou z hlavních změn je přechod z využití uhlí na mnohem ekologičtější druh uhlovodíkových paliv – na zemní plyn. Rozhodnutí ČLR chránit svoji atmosféru před emisemi současně znamená výhody pro země vyvážející zemní plyn.
    úterý, 24 duben 2018 22:43 Přečteno 6192 krát
  • Ruští vojáci se vrací na africký kontinent. Rovníková Guinea je vítá
    Jak už Eurasia24.cz informovala, Rusko výrazně zvyšuje své aktivity na africkém kontinentu a posiluje vojensko-technickou spolupráci s tamními státy. Nejde jen o severoafrické země na pobřeží Středozemního moře, ale také například o východoafrický Mosambik, Středoafrickou republiku a západoafrickou Rovníkovou Guineu.
    úterý, 01 květen 2018 23:28 Přečteno 4459 krát

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru