Co Turci zamýšlejí s Incirlikem? USA by měly zpozornět

Nový rok začal celou řadou pozornosti hodných událostí, jejichž příčinu či základ je nutno hledat v roce minulém. Tak například vicepremiér Turecka Veysi Kaynak prohlásil, že Ankara teprve zvažuje další pobyt koaličních sil, účastnících se pod vedením USA leteckých útoků proti Islámskému státu, na základně Incirlik.

Téma otevřel turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu po setkání s novým generálním tajemníkem OSN António Guterresem V New Yorku. Podle agentury Anadolu během setkání uvedl, že uzavření základny pro koalici sice není na pořadu dne, ale že země, které pod záminkou boje s IS základnu využívají a přitom Turecku neposkytují žádnou podporu, nemají na základně co dělat. Podle  Çavuşoğla si turecká veřejnost klade otázku, jak je možné, že tyto státy využívají základnu a žádnou pomoc přitom Turecku neposkytují.

Reklama

O tom, že USA turecké armádě během její operace „Štít Eufratu“ neposkytují v Sýrii žádnou vzdušnou podporu, hovořil  Çavuşoğlu již na Silvestra. Zmínil v této souvislosti i poskytnutí „naší základny Incirlik“ pro akce Američanů. Ty pak také obvinil z dodávek zbraní milicím tureckých Kurdů, které Ankara považuje za teroristickou organizaci napojenou na v Turecku zakázanou Stranu kurdských pracujících (PKK). Půda pro to, aby bylo další využívání základny americkým letectvem odmítnuto, nebo aby takové opatření sloužilo jako hrozba, byla tedy připravena v dostatečném předstihu.

Spojené státy samozřejmě na stanovisko Ankary ihned reagovaly: případné omezení přístupu Američanů na základnu Incirlik by se „negativně projevilo na podpoře, kterou USA poskytují Turecku v boji s IS“. Turecko je podle Američanů „výjimečně důležitým spojencem NATO“ a USA jsou prý připraveny poskytnout Ankaře v boji s IS další, zvýšenou podporu.

K tomu je třeba zmínit dvě věci:

- že základna má pro NATO (a USA) mimořádný vojenský i politický význam, což je důvod snahy NATO zachovat si možnost jejího využívání;

- téma turecké základny se začalo rozvíjet již od léta, a to „s ruským přízvukem“.

Základna Incirlik má bohatou historii a značnou (vojenskou) cenu. V padesátých letech minulého století měla významné postavení v systému průzkumu a špionáže proti Sovětskému svazu a v systému rychlé reakce na krize na Blízkém a Středním východě.

Američané ji aktivně využívali k náletům svých bombardérů na Kuvajt během operace „Pouštní bouře“. Na konci minulého století sloužila základna ke kontrole vzdušného prostoru Iráku a byla pak využívána i během irácké války.

Také nálety na Sýrii se uskutečňují právě odtud. Podle řady různých zdrojů zde byla až do konce minulého roku uložena jaderná munice armády USA. Tu začali Američané podle některých informací převážet do Rumunska. Není zatím známo, zda mělo být Rumunsko jenom tranzitním státem, nebo zda byly jaderné zbraně uloženy tam.

Loni v létě proběhly u základny lidové mítinky a demonstrace, na kterých občané Turecka požadovali její uzavření. A jakousi „náhodou“  Çavuşoğlu přibližně v této době mluvil o tom, že nevylučuje, že se na základně objeví ruská letadla.

Jistě, když toto jeho prohlášení vyvolalo mezinárodní rozruch, uvedl, že „nebyl dobře pochopen“. V podstatě však  Çavuşoğlu buď vypustil „pokusný balónek“, zda by se základna mohla stát prostředkem vydírání USA a NATO, nebo již tehdy začal „úklid“ základny pro dislokaci ruských vojenských letadel.

Jinou věcí je, zda Rusko Incirlik z vojenského hlediska potřebuje. Jedna část odborníků se domnívá, že z pohledu angažovanosti Ruska v Sýrii je plně dostačující letecká základna Hmeimim, odkud je možno plně kontrolovat vzdušný prostor Sýrie, ale v jejím dosahu jsou i pozemní cíle. Rusku je (teoreticky – pozn. edit.) umožněn přístup i na íránskou základnu Hamadan.

Další odborníci pak jsou toho názoru, že pokud Ankara zpřístupní Incirlik Rusku, bude se jednat o bezprecedentní případ přítomnosti ruského vojenského letectva na základně členského státu NATO. To by mohlo v NATO způsobit i rozkol – vždyť jisté slabé příznaky se již projevily.

Jistě, přesun ruského letectva na tureckou základu by byl poměrně nákladný. Pokud ovšem tato záležitost „neusne“ (sázet na prezidenta Erdogana je počínání poněkud nejisté), okusí Rusko „pocit hlubokého uspokojení“ i v tom případě, když Ankara jen vypoklonkuje ze základny USA a jimi vedenou koalici.

A pokud místo ní zaujme pozici na základně Rusko, bude to pro něj obrovské geopolitické vítězství a současně i potvrzení hlubokého konfliktu ve vztazích mezi Washingtonem a Ankarou.

Je však možné i to, že ve skutečnosti Ankara „neukazuje Američanům dveře“, ale že upozorňuje novou americkou administrativu, že je schopná takové gesto učinit, pokud Američané nebudou brát na přání a zájmy Turecka zřetel. Tedy že turecká vláda jednoduše Washington a NATO Incirlikem vydírá, protože má ohromný význam z vojensko-strategického hlediska. To, že k vydírání vůbec dochází, plasticky dokládá napjaté vztahy Turecka nejen s USA, ale také s NATO, se kterým Turecko vztahy zjevně přehodnocuje.

Vystoupit z NATO se Turecko podle všeho nechystá. Rádo by v něm však hrálo důležitou roli a „první housle“ v otázce bezpečnosti v regionu. K tomu by ovšem Turecko muselo „obehrát“ nejen USA, ale i Rusko. Moskva se ovšem zkušenostmi ve vztazích s erdoganovským Tureckem dostatečně poučila a není pravděpodobné, že by k tomu dala Turecku příležitost. „Svádět“ proto Kreml Incirlikem výměnou za vojensko-politické výhody, jakými by bylo například omezení ruského vlivu na Blízkém a Středním východě a jeho přenechání Turecku, řečeno jednoduše, nepřichází v úvahu.

Rusko pravděpodobně nebude s Tureckem co se týče Incirliku smlouvat – větší logiku má počkat a analyzovat mezitím procesy, ke kterým dochází v NATO a které mohou být korigovány novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Aktuálně lze stav aliance charakterizovat jako stav krize – v NATO začíná přeskupování sil a boj o moc.

V dané etapě vývoje, to znamená v přechodném období, je situace následující: Polsko, pobaltské republiky a skandinávské země se křečovitě drží USA, houfují se kolem nich a neustále omílají tezi o ruské vojenské hrozbě. Bulharsko a Rumunsko působí zmateně a bezradně a v NATO působí spíš jako přívěsky USA než jako historické státy Evropy. Francie a Německo jsou příkladem těch zemí, které mají snahu získat hlavní roli při zajišťování evropské bezpečnosti. A Velká Británie, to je tradiční partner USA v NATO a nejen v něm. Ta patrně zaujme vyčkávací postoj – sebevědomí ji výrazně podlomil Brexit.

A co Turecko?  To může ve světle nových vztahů s Ruskem a Západem, situace v Sýrii a na Blízkém a Středním východě vůbec pořádně v NATO „zamíchat kartami“. S tím, aby hrálo roli malého řezaného chlapečka, zřetelně nesouhlasí – a přidělit mu roli silového (regionálního) centra NATO nikdo nespěchá. Po neúspěšném pokusu (nebo jeho sehrání) o státní převrat si Ankara dovolila udělat čistku nejen ve státních a dalších institucích a orgánech na svém území, ale „poslala k ledu“ i svoje důstojníky v NATO, sloužící mimo území Turecka.

Když to shrneme, lze dnes od Turecka očekávat cokoli: pro USA to může znamenat omezení přítomnosti a angažovanosti na Blízkém a Středním východě, pokud se ovšem Ankara nepustí do křížku s novou americkou administrativou. Pro Rusko obraty v zahraniční politice Turecka ve vztahu k Západu, které se mohou stát zdrojem „inspirace“. To ovšem z dnešního pohledu, neboť

tyto obraty se kdykoli mohou změnit – a to ne ve prospěch Ruska.

Zdroj: interpolit.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Reklama

Ohodnotit článek
(7 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru