Co čeká svět v roce 2017 aneb Ve znamení Trumpa

Za několik málo dní, 20. ledna, proběhne inaugurace Donalda Trumpa. Nečekané vítězství tohoto nekonformního kandidáta v prezidentských volbách v USA se stalo jednou z hlavních událostí uplynulého roku. Ještě v průběhu souboje o křeslo v Bílém domě sliboval, že změní zahraniční politiku Spojených států, a poté, co ve volbách zvítězil, prohlásil, že změní 70 % rozhodnutí svého předchůdce.

Internetový deník Lenta.ru požádal významné ruské odborníky o vyjádření, co čeká svět poté, kdy se v čele USA ocitla tak nekonformní osobnost, a jak se tato skutečnost odrazí v mezinárodních vztazích.

Vasilij Kašin, vedoucí vědecký pracovník Centra pro komplexní evropská a mezinárodní studia Vysoké školy ekonomické a expert Mezinárodního diskusního klubu Valdaj:

Výrazné vnitropolitické změny, ke kterým došlo během roku 2016 ve Spojených státech, řadě zemí Evropy a východní Asie, vyvolaly v asijské politice nečekané a náhlé změny, které se ještě před rokem nedaly předpokládat.

Jedna z takových neočekávaných změn se v červnu stala na Filipínách, kde se v souvislosti s politickou a ideovou krizí Západu a jeho spojenců dostal k moci populistický prezident Rodrigo Duterte. Přechod Filipín, klíčového vojenského spojence USA v oblasti jihovýchodní Asie, na multivektorovou zahraniční politiku, kde se prioritou stává snaha o přilákání čínských investic, zásadním způsobem mění rozložení sil v tomto regionu.

Až dosud Peking očekával, že se naplnění arbitrážní žaloby, týkající se práv k vodám Jihočínského moře a podané na Čínu k OSN bývalou vládou Filipín, stane jakýmsi katalyzátorem zvyšování napětí v této oblasti. Existoval předpoklad, že Spojené státy, opírající se o rozhodčí nález (jehož legitimitu Čína neuznává) jakožto spojenec Filipín výrazně posílí svůj vojensko-politický tlak na ČLR. Nyní je tato hrozba přinejmenším zčásti zlikvidována.

Z jedné strany a pohledu se vítězství Donalda Trumpa stalo nepříjemným překvapením pro Čínu a řadu dalších zemí ležících v asijsko-tichomořské oblasti. Některé z Trumpových protekcionistických iniciativ, se kterými vystoupil v průběhu své volební kampaně (obvinil například Čínu z měnových manipulací a ohlásil zavedení 45% cla na dovoz), se dodatečně ukazují jako nerealizovatelné. Čína je schopna čelit i vyššímu počtu antidumpingových a dalších ochranných opatření USA. Tyto skutečnosti jsou však sto vyprovokovat obchodní válku mezi dvěma nejsilnějšími ekonomikami světa.

Z druhé strany však příchod Trumpa k moci odstranil, nebo přinejmenším alespoň odložil, další problém, kterému ČLR čelí v oblasti světového obchodu: uzavření dohody o Transpacifickém partnerství (TTP). Čína měla dosud značné obavy z rychlého postupu realizace TTP, jehož sama není součástí a ne bezdůvodně pokládá toto společenství za v mnohých ohledech politickou iniciativu sledující izolaci ČLR. TTP je ovšem pro Trumpovy voliče předmětem nenávisti a nově zvolený prezident USA tento projekt zcela jistě zmrazí.

Dalším důsledkem Trumpova vítězství ve volbách je návrat problému „Tchaj-wan“ mezi ty nejožehavější problémy nejen asijské, ale možná i celosvětové politiky. Je známo, že nově zvolený prezident USA je výrazně nakloněn k řešení americko-čínských problémů z pozice síly v „reaganovském“ duchu. V okolí Trumpa se vykytuje celá řada dlouhodobých lobbistů za zájmy Tchaj-wanu stejně jako politiků, kteří se domnívají, že tchajwanský problém je zapotřebí využít jako nástroj nátlaku na Peking. Telefonický rozhovor mezi Trumpem a tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen, který se uskutečnil krátce po volbách, nebyl náhodným jevem, ale vyjádřením postoje nové hlavy USA.

Jeho následné pokusy zpochybnit princip „jedné Číny“ jako základ americko-čínských vztahů vyvolal jednoznačně negativní reakci Pekingu. Dalším otřesem pro tyto vztahy se může stát již tento měsíc plánovaná krátká zastávka Cchaj v USA během její cesty do Nikaragui (ta je jednou z 21 zemí, které udržují s Tchaj-wanem diplomatické styky). Během svého pobytu v USA se Cchaj možná setká buď přímo s Trumpem (mělo by se tak stát ještě před jeho inaugurací), nebo s někým z jeho týmu, což by ovšem vyvolalo těžkou krizi v čínsko-amerických vztazích.

A konečně – politická krize v Jižní Korei a vyvolání procesu zbavení funkce (tzv. impeachment) její prezidentky Pan Kun-hje  dávají Číně nečekanou šanci dosáhnout přehodnocení rozhodnutí rozmístit na jihu Korejského poloostrova americký protiraketový systém THAAD. Peking již organizuje a uskutečňuje významné ekonomické a politické dopady na toto rozhodnutí Jížní Koreje (včetně například neplánovaných inspekcí a prověrek jihokorejských podniků a obchodů s ČLR) – a je možné, že nová generace korejského vedení čínskému tlaku ustoupí.

Otřesy v Evropské unii spojené s Brexitem  a nárůstem popularity nových politických stran stojících mimo zaběhnutý politický systém nebyly pro východní Asii tak důležité, ale čínských zájmů se dotkly také. EU se v posledních letech chystala vyzkoušet si roli důležitého „hráče“ v oblasti regionální bezpečnosti v asijsko-tichooceánském regionu.

Její vedení předpokládalo, že tím zvýší svůj význam v očích USA a asijských států. Francie a Velká Británie přistoupily k postupnému zvyšování své vojenské přítomnosti v Tichém oceánu, objevovaly se úvahy o účasti námořních sil EU při hlídkové činnosti k zajištění „bezpečné námořní plavby“ v Jihočínském moři. Třebaže formálně tyto plány existují i nadále, bude jejich realizace záviset na vývoji politické situace ve Velké Británii a Francii jako dvou hlavních vojensky silných zemích EU.

Andrej Cygankov, profesor mezinárodních vztahů a politických věd na Univerzitě státu Kalifornie v San Franciscu, expert klubu Valdaj

Z těch nejzávažnějších trendů  je třeba upozornit na nárůst celosvětové ekonomické a politické nestability. Jejími příznaky jsou změny, ke kterým došlo v roce 2016: jen málo předvídatelný Brexit a vítězství Donalda Trumpa v americkém souboji o prezidentské křeslo (tyto události oslabily jak Evropskou unii, tak i euroatlantickou jednotu).

Během minulého roku se zvýšilo vojensko-politické napětí ve východní Asii. Došlo k prohloubení procesů politicko-ekonomické diferenciace mezi státy v asijsko-tichomořské oblasti. To, zda dojde k obnovení růstu světové ekonomiky, nebo zda přechodné jevy v mezinárodním systému bude doprovázet nová globální deprese, zůstává otázkou.

O mnoho povzbudivější není ani situace v jiných oblastech Země. V průběhu roku 2016 přetrvávala destabilizace Středního východu. Pokud zvážíme, že se v této oblasti střetly zájmy velmocí, které se (dosud) nedokázaly mezi sebou dohodnout, lze předpokládat, že situace na Středním východě se jen těžko výrazně zlepší. Konflikt na Ukrajině zůstal v průběhu loňského roku v jakémsi polozmrazeném stavu. Také celá východní, střední a jižní Evropa se během roku nacházela ve stavu politického napětí.

Přes některé pro Rusko pozitivní události spojené s volbami v Moldavsku a Bulharsku nelze další eskalaci napětí vyloučit. Ta může být vyvolána zejména vnitropolitickými procesy na Ukrajině. Oficiální vláda v Kyjevě chřadne před očima. Je možné, že tam dojde jak k novým volbám, tak i k provokacím ze strany radikálních nacionalistů. Obavy vyvolávají některé procesy ve střední Asii a v Afghánistánu, a to přesto, že se zde angažuje výrazný kapitál dvoustranného partnerství Ruska a Číny a také multilaterální spolupráce v rámci ŠOS (Šanghajská organizace pro spolupráci – pozn. překl.). Během posledních 10 let tyto typy partnerství již nejednou dokázaly najít cesty ke stabilizaci regionu.

Rusko dorazilo na přelom k roku 2017 silnější jako mezinárodní „hráč“, ale vnitřně oslabené. Ze zahraničně politického pohledu patří k aktivům upevnění pozice Ruska v Sýrii a na celém Středním východě a nové možnosti otevírající se mu v souvislosti s politickými změnami v USA a v Evropě.

K pasívům pak patří rozlehlost zahraničně politických zájmů od východní Evropy až po oblast Středozemního moře. V samotném Rusku pokračuje ekonomická krize. Adekvátní náhradu dnes bezcenného modelu rozvoje z počátku tisíciletí se (dosud) nepodařilo nalézt. Rok 2017 bude rokem ještě usilovnějšího hledání nového modelu rozvoje země probíhajícího za pokračující krize a v atmosféře přípravy na prezidentské volby.

Pro Rusko nejvýznamnější události roku 2017 souvisejí se schopností vedení země zpracovat optimální model rozvoje pro nejbližších 10 let a se schopností zahájit jeho realizaci v podmínkách nestabilního mezinárodního prostředí. Velmi důležité bude, jak proběhnou setkání s novým americkým lídrem a zda se podaří nastolit konstruktivní vztahy s USA.

Velký význam bude mít také to, zda se podaří najít s EU kompromis týkající se Ukrajiny a sankcí – tomu může napomoci zmírnění pozic Washingtonu a změna vlády ve Francii. Moskva by měla nastolit nové vzájemné vztahy s Japonskem a dalšími zeměmi asijsko-tichooceánského regionu, prohloubit partnerství s ČLR a s Tureckem. Tato poslední opatření jsou nutnými podmínkami pro udržení míru v oblasti Střední Asie a zajištění stabilizace situace na Blízkém a Středním východě.

Vasilij Kuzněcov, vedoucí Centra arabských a islámských studií na Institutu orientálních studií, expert klubu Valdaj

Rok 2017 proběhne ve znamení stého výročí dvou událostí, a to událostí stejně tak rozporuplných jako důležitých: stého výročí převratu v Rusku v roce 1917 a stého výročí Sykes-Picotovy dohody.

(Sykes-Picotova neboli Maloasijská dohoda byla tajná smlouva mezi Francií a Velkou Británií o rozdělení sfér vlivu po 1. světové válce. S vědomím Ruska byla uzavřena již v roce 1916, ve známost však vešla až v listopadu 1917 – pozn. překl.).

Revoluce v Rusku se stala crescendem (stále silněji znějícím tónem) „povstání lidových mas“ proti nenáviděným elitám a Sykes-Picotova smlouva určitou apoteózou předchozí etapy dějin lidstva, prodchnuté duchem kolonialismu. O sto let později jsou nejasné obrysy těchto dvou událostí nahlíženy (a hodnoceny) prizmatem víru současných politických událostí.

 Vlna protestních hnutí, která se prohnala světem v letech 2011 a 2012, byla výrazem nespokojenosti mas – a Brexit a vítězství Donalda Trumpa se staly reinkarnací této vzpoury. Rok 2017 nám ukáže, zda se tato vzpoura bude i nadále šířit, zda nabude nových forem, zda zachvátí další země a regiony a zda zcela změní politickou tvář současného světa a přivede ke kormidlu dějin nové a netradiční politické síly.

To, že se k moci dostal Trump, má pro Blízký a Střední východ mimořádný význam: v regionu plném konfliktů byl životní rytmus posledního roku výrazně ovlivněn dynamikou americké volební kampaně. Je paradoxem, že celá Trumpova zahraniční politika, nakolik ji lze posuzovat podle jeho často protichůdných vyjádření, jej tlačí k zachování Obamovy linie (třebaže jinak motivované), směřující k omezení přítomnosti USA na Blízkém a Středním východě – samozřejmě při zachování vůdčího postavení USA v této oblasti.

To, kromě jiného, předpokládá vytvoření jakéhosi nového regionálního „subsystému“ mezinárodních vztahů opírajícího se o ty státy regionu, které jsou vůči USA loajální. Není příliš zřejmé, jak se tento úkol vypořádá s tvrdým protiiránským postojem USA a jak se jej podaří splnit i přes pokračující konfliktní vztahy mezi Íránem a Saúdskou Arábií.

Obecně platí, že pokud je vzestup lidových hnutí nějakým způsobem propojen se sto let starými revolučními událostmi, pak nárůst regionálních konfliktů znamená definitivní konec postkoloniálního Blízkého a Středního východu – a také konec systému vycházejícího ze Sykes-Picotovy dohody. Očekávat, že onen nový „subsystém“ se zformuje během nastávajícího roku, se samozřejmě nedá, některé z jeho principů se však již mohou projevit.

A tak, navzdory přetrvávajícímu negativnímu vývoji, je během nastávajícího roku možné, že konflikt v Sýrii bude když ne urovnán, tedy alespoň omezen – samozřejmě za účasti Ruska.

Určité naděje se rýsují i z hlediska perspektivy vývoje situace v Jemenu. Bez ohledu na to, že žádná z obou stran konfliktu není v současné době připravena přistoupit na plán jeho ukončení, mohou se jejich postoje změnit, a to tím spíš, že pro Saúdskou Arábii se náklady na účast ve válce stávají neúnosnými. Smutnější je situace v Libyi: tam existují všechny předpoklady pro pokračování konfliktu po libovolně dlouhou dobu.

Obecně pak platí, že míra násilí bude v tomto regionu s největší pravděpodobností v i nastávajícím roce mimořádně vysoká – a to bez ohledu na to, že vítězství nad Islámským státem v Sýrii a Iráku je z vojenského a technického hlediska možné.

V naprosté většině států Blízkého a Středního východu zůstane rozhodujícím problémem slabost jejich úřadů a institucí a krize (nebo také neexistence) rozvojových strategií, v důsledku čehož se v některých případech může stát, že se k moci znovu dostanou umírněné islámské strany.

Zdroj: lenta.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ohodnotit článek
(1 hlas)

Přečtěte si

 

 

 

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru