Ruská společnost se rychle zotavuje

Události posledních dvou let hmatatelně urychlily změny v postojích občanů k budoucnosti Ruska. Nerostou jen vlastenecké nálady, ale také pocit odpovědnosti za svou zem.

To se projevuje ve výsledcích různých sociologických průzkumů – například v právě zveřejněné studii o postoji Rusů k armádě a k všeobecné branné povinnosti.

K blížícímu se Dni obránce vlasti sociologové publikují údaje z průzkumů zaměřených na vojenskou tematiku.


„Společné se znovu stává vyšší hodnotou než osobní – znamená to, že klíčový zákon života ruského národa opět funguje!“

Nové průzkumy veřejného mínění centra Levada (nezávislá nevládní organizace zabývající se průzkumy veřejného mínění a sociologickými výzkumy) a OCIOM (Všeruské centrum průzkumů veřejného mínění) ukázaly, že většina obyvatel Ruska (65 %) se domnívá, že v současné době existuje vojenské ohrožení Ruska, a zároveň je 80 – 90 % z nich přesvědčeno (což je nejvyšší míra za celou dobu sledování), že ruská armáda je v případě války schopna zemi ubránit.

Nejzajímavější a nejméně očekávané výsledky však přinesly odpovědi respondentů na dotaz týkající se jejich vztahu k povinné vojenské službě. Většina (58 %) z oslovených centem Levada se vyslovila pro zachování povinné vojenské služby i v budoucnu.

Spory o to, zda zachovat všeobecnou brannou povinnost, nebo zda postupně přejít k profesionální armádě, se vedou po celé postsovětské období. Slogan „Správná a moderní armáda je armáda profesionální“ byl jedním z klíčových líbivých hesel prozápadních reformátorů. Pokoušeli se přitom plnou profesionalizaci armády prosadit již počátkem století, postupně se však ukázalo, že zaměnit doplňování armády pomocí odvodů za profesionalizaci se nepodaří a že optimální je smíšený princip jejího utváření.

Přesto však, třebaže délka povinné vojenské služby byla zkrácena na polovinu, zůstávala myšlenka odmítnutí všeobecné branné povinnosti ve společnosti populární. Současně tehdejší průzkumy dokládaly, že od roku 1998 až do roku 2012 byli příznivci postupné (plné) profesionalizace armády v té či oné většině (od 64 do 51 %, s výjimkou počátku roku 2008, kdy jich bylo 48 %, stále však více než zastánců odvodů).

Již v lednu 2014, tedy ještě „před Krymem“, však jejich podíl poklesl na 48 % – a nejnovější průzkum ukázal další pokles podpory přechodu na profesionální armádu až na 37 %. Naopak počet zastánců všeobecné branné povinnosti se během dvou let zvýšil téměř o polovinu – ze 40 na 58 %. To je velmi nápadná změna a vypovídá o mnohém.

A vůbec to není o tom, že „strach žene lidi do houfu“, což je dnes oblíbené heslo ruských liberálů, když hledají důvod pro ně nepříjemných změn společenských nálad. Není to ani o tom, že by lidé vnímali narůstající vnější ohrožení a docházelo tak u nich k „militarizaci vědomí“. Vše je mnohem závažnější – mění se vztah lidí k vlasti.

Podstata věci tkví v tom, že postoj společnosti k armádě jako k respektované instituci je zcela normální a běžný bez ohledu na to, jak napjatá je mezinárodní situace. Mnohem důležitější je však postoj k armádě jako ke společnému dílu, tedy k tomu, co lidi spojuje. Plně profesionální armáda, přes všechny své výhody, má jedno velké mínus – není všelidová.

Není důležité, jaká slova použijeme – „dluh“, „závazek“ nebo dokonce „povinnost“, ale „všeobecná služba“, ta je celospolečenská. Je stejná pro všechny – bez ohledu na jejich původ, bydliště nebo sociální postavení. I když rovnost není – díky korupci – respektována všemi a někdo tvrdí, že už dnes není potřeba, tak vzdát se principu rovnosti znamená, že odmítáme pomoc našemu už tak poničenému společnému domu.

To, že lidé opět začínají vnímat vojenskou službu svých dětí – vždyť velká většina respondentů průzkumu není v odvodovém věku – jako čestnou povinnost vůči Vlasti, je dobrým znamením ozdravění celkové atmosféry v naší společnosti.

O 10 %, to je na 58 % vzrostl počet těch, kteří by dali přednost službě svého příbuzného v armádě v případě, že by to bylo nutné – a jen 27 % odpovědělo, že by mu pomohli vyhnout se plnění vojenské povinnosti. 27 % je hodně, ale před deseti lety takto na stejný dotaz odpovědělo téměř dvakrát více respondentů – konkrétně 53 %!

Samozřejmě, ve změně vztahu k vojenské službě sehrává svoji roli skutečnost, že se mění i sama armáda, ale to není hlavní důvod. To nejdůležitější je, že se mění vztah lidí ke státu, k zemi. Přes veškerou snahu diskreditovat všechny aspekty ruské současnosti, přes všechny existující sociálně-ekonomické problémy a nespravedlnosti je stále více lidí znovu ochotno a připraveno sloužit svojí vlasti. To znamená, že společné je znovu stavěno nad osobní a osobní je chápáno jako součást společného – jako něco, co proti společnému nestojí. A to je klíčový zákon formování a života ruského národa, který si opět začíná vládnout.

Veškeré snahy rozdělit společnost, veškeré snahy obrátit ji proti vedení, všechny posměšky vůči armádě a církvi (a všemu, co lidi sjednocuje), všechny pokusy naočkovat veřejnost tím, že vláda je v rukou protinárodních elit a že „místo za Rusko budeš prolévat krev za Abramovičovu jachtu“, všechny problémy a potíže – to vše nedokázalo zvrátit vývoj. Vrací se přirozený, normální vztah člověka sama k sobě a ke svému národu.

Vždyť služba vlasti – to je služba národu, takovým lidem, jakým jsi ty sám, a právě takový postoj je známkou existence jednotného národa, který společnými silami vyhraje válku, ochrání svou zem, vychová si své „elity“ a půjde svou vlastní cestou.

Je dobře, když stále víc lidí říká, že prostě existují obecné, pro člověka posvátné věci, o kterých se nediskutuje, protože by byla hanba vystavovat jejich význam jakýmkoli pochybnostem – jsou to slova jako rodina, lid, víra, spravedlnost, armáda či Vlast.

Pjotr Akopov

Zdroj: vz.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Foto: Vitalij Kuzmin

Ohodnotit článek
(0 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru