Ruský svět, nebo ruský pochod?

Zatímco jsme denně mediálně masírováni mýtem zvaným „ruská hrozba“, v Ruské federaci naopak zaznívají hlasy kritizující údajnou neochotu země hájit byť „jen“ zájmy milionů Rusů, kteří po rozpadu SSSR zůstali za hranicemi federace. Proč je postsovětské Rusko tak „laxní“, jaké jsou příčiny a – pro někoho překvapivé – důsledky tohoto přístupu, vysvětluje v souvislostech znamenitý analytik Rostislav Iščenko. Eurasia24.cz přináší překlad jeho textu, který v Rusku vzbudil značný ohlas.

V Rusku je dnes zvykem vykládat o tom, jak Rusko „nic neudělalo“ pro podporu Rusů v bývalých svazových republikách. Řeknu k tomu ještě něco navíc: Rusko aktivně vystupovalo proti nejrůznějším pokusům učinit z něj mstitele za křivdy spáchané na ruských občanech státy Společenství nezávislých států. A dělalo dobře. Pokusím se vysvětlit proč.

Válka, která začala v roce 1917 na rozvalinách Ruského impéria, vlastně skončila až v letech 1946–1947, kdy byli pověšeni poslední nepřátelé bolševiků pochytaní v Evropě. Potřebovali jsme třicet let velké, hrozivé války, během níž jsme přišli o osminu obyvatelstva, k tomu, abychom částečně (bez Finska a Polska) obnovili hranice impéria a aby byl jasný vítěz našeho vnitřního konfliktu.

Od rozpadu SSSR na přelomu let 1991–1992 již uběhlo 25 let. A rozpad společného státu znamenal kromě jiného i občanskou válku na postsovětském území. V ní už zdaleka nebylo vše zřejmé. Například bylo těžké určit už jen to, kudy vede linie fronty. Válka se odehrávala v jednotlivých ohniscích. A tato ohniska během celých 25 let vznikala a zase zanikala a v podstatě zůstávala chronickým problémem na celém území bývalého Sovětského svazu.

Tato občanská válka, probíhající vlastně až do současnosti, se vyznačuje ještě dvěma dalšími zvláštnostmi:

Za prvé – zasahování vnějších sil do konfliktů probíhá skrytou (hybridní) formou, tedy bez otevřené intervence.

Za druhé – od samého začátku těchto konfliktů jde stranou státní systém, který nezpochybňuje ani „rudé“, ani „bílé“ jako hlavní představitele proti sobě stojících sil občanského konfliktu v první polovině 20. století.

Díky všem uvedeným okolnostem byly územní ztráty v historii Ruska relativně malé. Během občanské války na počátku 20. století se Rusku podařilo zachovat si většinu rozlohy (v podobě SSSR), což v okamžiku, kdy se k tomu vytvořila příhodná situace, umožnilo získat zpět velkou část ztracených území.

Počátkem 90. let se ale situace radikálně změnila – Rusko se stalo pouze jedním, i když největším, „úlomkem“ rozpadlého impéria. Nedošlo totiž ke kolapsu státu, ale k jeho rozpadu, kdy se stát (SSSR) jako celek rozděluje na jednotlivé rovnoprávné části, z nichž žádná nemá větší právo považovat se za hlavního následovníka než části ostatní.

Prakticky ve všech částech bývalého Sovětského svazu se přitom otevíraly místní etnické a sociální konflikty vyúsťující v občanskou válku. Navíc naši západní „partneři“ vůbec nepokládali rozpad státu za uzavřený a nebyli proti tomu pomoci Rusku rozpadat se dál.

A tak se pokusy o omezení ruského vlivu v postsovětském prostoru staly typickým rysem politiky George Bushe mladšího i všech jeho následovníků. Clinton (i když neměl štěstí s manželkou ve smyslu její intelektuální úrovně) byl nejchytřejším, a proto také pro Rusko nejnebezpečnějším prezidentem USA z celé americké postreaganovské kohorty.

Během jeho funkčního období americká administrativa nejenže nezpochybňovala právo Ruska na vlastní sféru vlivu v rozsahu sféry vlivu bývalého SSSR, ale dokonce nepřímo vyzývala Moskvu, aby v oblasti převzala roli regionálního četníka.

V té době západní diplomaté (poté, co se ujistili, že bude v rámci diplomatického taktu zachována mlčenlivost vůči třetím stranám) při jednáních důvěrně informovali svoje protějšky z Ruska, že pokud v rámci ochrany Rusů zabere část území nových nezávislých států, Západ nejenže se nebude snažit tomu zabránit, ale že k věci přistoupí s pochopením.

Proč taková vstřícnost?

Ze stejného důvodu, z jakého po navrácení Krymu do Ruska Západ během dvou tří měsíců veřejně vyhlásil, že pokud Rusko vyšle vojáky na Ukrajinu a zabere ještě další oblasti (s převahou obyvatelstva ruské národnosti), nebude se do věci vměšovat.

Západ se snažil stimulovat Rusko k tomu, aby odebralo část území s převahou obyvatel ruské národnosti sousedním státům. Přitom dobře věděl, že úplné obsazení těchto zemí a jejich začlenění do Ruska není možné; jednak vzhledem k ruské vnitřní politice (v Ruské federaci existuje dodnes silný pocit, že poté, co se „zbavila zátěže“ bývalých svazových republik, stala se zřetelně silnější), jednak i z pohledu mezinárodního práva.

Co by Západ získal v roce 2014, pokud by se Rusko „zaseklo“ na Ukrajině, dobře víme. Získal by volné ruce na Blízkém východě (Sýrie by dnes již byla zničena a radikály by Západ nasměroval na Írán a Turecko) a v oblasti Tichého oceánu (stupňoval by tlak na Čínu).

A co by získal počátkem 90. let?

Za prvé byla tenkrát velmi zvažována otázka další existence NATO. Bloku nezůstali žádní nepřátelé a Evropanům se příliš nechtělo mít na svých bedrech další vysoké vojenské náklady. USA se nakonec podařilo NATO zachovat, ale musely na sebe vzít největší břímě nákladů a musely též naléhavě hledat náplň jeho činnosti v podobě „humanitárních intervencí“.

Přímé střetnutí NATO s Ruskem (tj. s EU a USA) bylo odloženo na další desetiletí (do prvních „barevných revolucí“ v bývalém prostoru vlivu SSSR). Rusko tak získalo čas na konsolidaci.

Za druhé: pokud by šlo Rusko cestou anexí sousedních území obydlených převážně Rusy, bylo by brzy obklíčeno samými nepřáteli, kteří by buď již byli poškozeni jeho aktivitami, nebo by se jeho dalšího jednání obávali. Všechny integrační projekty, vrcholně důležité pro dynamický rozvoj ruské ekonomiky, by přišly vniveč. Sousedé Ruska by snili o navrácení toho, o co přišli. V celém SNS by se Rusové a proruští politici stali vyvrheli.

Vůbec přitom není pravdou, že by kolem 30 milionů nového ruského (nebo lépe slovanského) obyvatelstva bylo plně loajální své nové vlasti. Samozřejmě, loajální by byli proruští aktivisté. Ty by ale vyvažovaly tisíce lidí, kteří by v důsledku anexe Ruskem přišli o západní granty nebo o naději je získat, a také kariéristé, kteří už s existencí nezávislých států spojili svůj politický osud.

Velká část obyvatelstva by v prvním období po anexi pasívně pozorovala a hodnotila výhody a nevýhody nové situace. A není pravdou, že by v té době srovnání vyznělo ve prospěch Ruska. V 90. letech Ukrajina a Kazachstán (zejména na území těchto států se nacházely oblasti kompletně obydlené občany ruské národnosti) ani v nejmenším nezaostávaly za Ruskem v životní úrovni a v některých ukazatelích ho dokonce převyšovaly. A co bylo hlavní – v té době nebylo na jejich území po občanské válce ani potuchy, zatímco v Rusku běsnily první a druhá válka v Čečensku.

Rusofobie a nacionalismus se tehdy v zemích sousedících s RF (s výjimkou pobaltských republik) ještě prakticky neprojevovaly. V Pobaltí byly již patrné, byly společnosti sice nepříjemné, ale byly trpěny.

V zobecněné poloze tedy platí, že v národních republikách, které se jako první mohly stát „obětí péče Ruska o Rusy“, ti samí Rusové tehdy zvažovali, co je menší problém: zda statut oblasti Ruska, jako tomu bylo v Čečně, nebo statut samostatného státu ochraňovaného ruskou divizí tak, jako v Tádžikistánu.

Takže není vyloučeno, že by Rusko po provedených anexích kromě nepřátel na hranicích, a to prakticky po celém jejich obvodu, získalo také ne zcela loajální obyvatelstvo v zabraných pohraničních oblastech (s vysokým, cca 30% podílem lidí, kteří by se chtěli vrátit zpět). 

V případě, že by se Západu podařilo Rusko přesvědčit, aby zahájilo „ruský pochod“ do sousedních zemí, znamenalo by to pro Moskvu (s ohledem na nestabilní vnitropolitickou situaci a dlouhodobou ekonomickou krizi Ruska v 90. letech), že bude automaticky vyloučena z aktivní globální politiky na minimálně 20 let.

Současně by výrazně zesílila hrozba dezintegrace samotného Ruska.

Zároveň by mohli Američané snížit výdaje na udržení NATO – vylekaní Evropané by se přestali vzpouzet a platili by sami.

Můžete namítnout, že „není přímo nezbytné posílat někam vojáky, aby zajistili odtržení části cizího území, když je možné podporovat tam proruské politiky, zakládat proruské politické strany, provádět proruskou propagandu nebo zajišťovat působení médií“. Jistě, bylo by to možné. Američané, a nikoliv náhodou, tvrdí, že „dobrým slovem a pistolí lze dosáhnout víc, než pouze dobrým slovem“.

Ve všech zemích, kde uspěla americká „měkká síla“, stála za zády novinářů, filantropů a diplomatů rozdávajících na všechny strany granty a vyučujících své okolí demokracii, na stráži americká armáda. A tam, kde „měkká síla“ nestačila, nastoupila „síla tvrdá“.

Pokud by „oběti demokratizace“ neměly jistotu, že každá snaha zablokovat činnost amerických agentů okamžitě vyvolá americkou odvetu až po vojenskou intervenci, asi by tak poslušně jedna země za druhou nepochodovala „na porážku“.

V případě Ruska by snaha zasahovat někde výhradně „měkkou silou“(bez vojenských hrozeb) vedla k silnému odporu národních elit, okamžitému výbuchu rusofobie v tamní společnosti (včetně pogromů na Rusy), úplnému zákazu činnosti ruských médií a proruských společenských organizací na území s převládajícím ruským osídlením, k policejnímu teroru proti proruským stranám, organizacím i jednotlivým aktivistům – a také k rychlé politické reorientaci na Západ a žádostem o pomoc.

Abych ukázal, jak málo prostředků na aktivní akce měla Moskva v 90. letech a počátkem nového tisíciletí, připomínám, že i nyní, po letech intenzívní obnovy a rozvoje, si mohlo Rusko dovolit jen velmi přísně omezené akce (Abcházie, Jižní Osetie, Krym, Donbas a omezená operace v Sýrii). Všechny uvedené akce byly výhradně odvetné a uskutečnily se až po vyčerpání všech možností jednání.

Rusko nelze porazit. Jeho ozbrojené síly jsou schopny zemi zaručeně a spolehlivě ochránit. Rusko ale nemá a ještě dlouho nebude mít dost sil potřebných na větší expanzi. Jde o drahou (vyčerpaly se na tom dokonce i USA) záležitost, která je přitom k ničemu.

Když Moskva hovoří o budování „Ruského světa“, má na mysli prosperitu společnou všem svým spojencům včetně bývalých republik SSSR, a nikoli pochod vojenských legií k hranicím bývalého Ruského impéria.

Nakonec možná bude Rusku jeho slabost v 90. letech ku prospěchu. Naučilo se vážit dobře každý krok, hospodárně vynakládat každý rubl. Nemělo prostředky na nerozvážné operace tak velkého rozsahu, jaký si dovolovaly Sovětský svaz a USA.

Přitom bylo nutné, aby si udrželo dosavadní mezinárodní pozice a aby podle možností, metr za metrem, vybojovalo to, co ztratilo. To vše donutilo Rusko přejít k přísně racionální a ekonomické mezinárodní politice, opustit imaginární ztrátové projekty, v nichž si tak libují USA, a stanovit si jako pravidlo, že každá zahraničněpolitická operace, každý projekt musí být pro stát výhodný.

Jen tak bylo možné zajistit vnitřní stabilitu, naakumulovat prostředky pro postupnou aktivizaci zahraniční politiky a nezruinovat se přitom na agresívních dobrodružstvích.

Spojenec z přinucení – a tím spíš spojenec žijící na tvůj účet – je špatný spojenec a břímě. Někdy je takový spojenec horší než nepřítel (stojí tě peníze a přitom musíš dávat neustále pozor, aby tě nezradil).

Dobrý spojenec s tebou spojí síly v zájmu oboustranného prospěchu. Politika – to je hra s nenulovým součtem.  V té mnohem častěji oba partneři buď vyhrají (pokud jsou chytří a řídí se tím), nebo oba prohrají (pokud jsou hloupí a řídí se vlastními ambicemi), než aby se vítězství jednoho stalo porážkou druhého.

Čím větší důvěra mezi spojenci existuje, tím menší jsou ztráty a tím větší zisk plyne ze společných projektů. A takovou cestou, cestou vytvoření atmosféry důvěry, se Rusko postupně vydává.

Je to racionální, nikoli z emocí vycházející politika. Je to práce komplikovaná, dlouhá a těžká – zato však cesta šetřící prostředky, vedoucí k cíli, cesta bez velkých průlomů a vítězství. Je to dlouhá cesta k výsledku, taková, jakou v roce 1695 prvním Azovským pochodem zahájil Petr Veliký a kterou dokončila Kateřina Veliká Jasským mírem v roce 1791.

(Azovský pochod nebo také Azovské tažení – výprava Petra Velikého k Azovu proti Turkům; tato výprava byla ještě neúspěšná. Jasy – dnes rumunské město, ve kterém Kateřina v r. 1791 uzavřela mír s Tureckem na konci tzv. Druhé rusko-turecké války; pozn. překl.).

Rostislav Iščenko, prezident Centra systémové analýzy a prognózy

Zdroj: actualcomment.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ilustrační foto: © Vitaly Kuzmin

loading...

Ohodnotit článek
(10 hlasujících)

Přečtěte si

  • Měkkou sílu už Americe nikdo nevěří. Nastává doba pravdy a brutality

    Znáte někoho, kdo si myslí, že USA mají ve světě málo vlivu? Pokud ne, pak vězte, že Donald Trump a jeho lidé takto uvažují. Měkká síla Spojených států přestává fungovat, a jestli někdo považoval Clintona, Bushe ml. a Obamu za hrdlořezy, bude se ještě hodně divit.

  • Co se teď děje v KLDR? Sankce silně působí, jenže ne podle představ jejich iniciátorů

    Desítky let trvající blokáda Severní Koreje nepřinesla iniciátorům sankcí nic než fakt, že se KLDR stala jadernou velmocí s mezikontinentálními raketami, což vedení země označilo za završení svého úsilí v této oblasti. Co bude následovat a jak sankce dopadají nejen na ekonomiku země, ale i na myšlení a chování obyvatel KLDR, popisuje profesor Ústavu cizích jazyků Pekingské univerzity Jing Jin-yi.

  • O vítězství nad Islámským státem

    Vlna sporů o to, kdo vlastně v Sýrii zvítězil nad Islámským státem, se zklidnila jak vodní hladina. Kromě vítězství v Sýrii Trump veřejně vyhlásil také vítězství ve dvou světových válkách a vítězství nad komunismem.

  • Spása ve zlatě. Vladimir Putin našel obranu před útoky dolaru

    Kurz dolaru, průběžně klesající během celého roku, podnítil dedolarizaci v Rusku. Boj s takzvanou petrodolarovou závislostí se projevil zejména zvýšenými nákupy zlata, což Ruské federaci umožní již v prvním čtvrtletí příštího roku překonat v objemu zlatých devizových rezerv Čínu.

  • BMMP: superrychlý plavec pro námořní pěchotu

    Pod kódovým označením Platforma BMMP v Rusku vzniká kolové bojové vozidlo námořní pěchoty, které nebude mít ve světě obdoby. Bude vynikat především rekordní rychlostí plavby.

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Jak to bylo se syrskou válkou? Slova expremiéra Kataru potvrzují nejhorší domněnky o zvrácenosti Západu a jeho spojenců
    Jak se blíží ke svému závěru válka v Sýrii, začínají vyplouvat na povrch už i z vysoce postavených míst svědectví dokazující, že krvavý konflikt byl důmyslně zrežírován už před deseti lety. Jak to celé „fungovalo“ a kdo stojí za stovkami tisíc obětí, teď popsal sám expremiér Kataru.
    úterý, 21 listopad 2017 23:12 Přečteno 10031 krát
  • Proč po pádu amerického vlivu na Středním východě skončí hegemonie USA
    Nejvyšší představitel Íránu ajátoláh Alí Chameneí prohlásil, že spolupráce Teheránu a Moskvy a ukončení vzájemného obchodování v dolarech jsou schopné izolovat v této oblasti USA a „odrazit americké sankce“. Ajatolláh dodal, že „s velmocí Ruskem je možno spolupracovat na velkých projektech vyžadujících odhodlání a vytrvalost a lze s ním spolupracovat…
    pondělí, 27 listopad 2017 22:41 Přečteno 6106 krát
  • Co teď čeká ruské vojáky v Sýrii? Sedět se založenýma rukama nebudou
    Vojenské úspěchy v boji proti Islámskému státu, úspěšné a efektivní mírové iniciativy a pevná pozice na mezinárodní scéně – za poslední dva roky Rusko dokázalo, že s návratem na Střední východ to myslí vážně. A nadlouho.
    sobota, 02 prosinec 2017 22:44 Přečteno 5362 krát
  • Putina čeká po znovuzvolení superúkol
    „Rusko půjde stále jen kupředu – a v tomto pohybu ho nikdo nezastaví“. Těmito slovy Vladimir Putin oznámil, že se bude ucházet o funkci prezidenta Ruské federace. Očekávalo se to – a je jasné, že je tím i předurčen výsledek voleb, které se uskuteční 18. března. Čtvrté volební období Vladimira…
    čtvrtek, 07 prosinec 2017 22:49 Přečteno 3956 krát
  • Spojené státy v Afghánistánu: co získaly a co ztratily?
    V roce 2001 rozpoutaly USA válku v Afghánistánu. Válečnou operaci nazvaly Trvalá svoboda a jejím cílem byl podle amerických politiků boj s Talibánem, Al Kajdou a osvobození Afghánistánu od terorismu. Od té doby uplynulo již šestnáct let, na vedení války padly miliardy amerických dolarů – ale podařilo se tyto cíle…
    neděle, 19 listopad 2017 00:01 Přečteno 3868 krát

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru