Ruský svět, nebo ruský pochod?

Zatímco jsme denně mediálně masírováni mýtem zvaným „ruská hrozba“, v Ruské federaci naopak zaznívají hlasy kritizující údajnou neochotu země hájit byť „jen“ zájmy milionů Rusů, kteří po rozpadu SSSR zůstali za hranicemi federace. Proč je postsovětské Rusko tak „laxní“, jaké jsou příčiny a – pro někoho překvapivé – důsledky tohoto přístupu, vysvětluje v souvislostech znamenitý analytik Rostislav Iščenko. Eurasia24.cz přináší překlad jeho textu, který v Rusku vzbudil značný ohlas.

V Rusku je dnes zvykem vykládat o tom, jak Rusko „nic neudělalo“ pro podporu Rusů v bývalých svazových republikách. Řeknu k tomu ještě něco navíc: Rusko aktivně vystupovalo proti nejrůznějším pokusům učinit z něj mstitele za křivdy spáchané na ruských občanech státy Společenství nezávislých států. A dělalo dobře. Pokusím se vysvětlit proč.

Válka, která začala v roce 1917 na rozvalinách Ruského impéria, vlastně skončila až v letech 1946–1947, kdy byli pověšeni poslední nepřátelé bolševiků pochytaní v Evropě. Potřebovali jsme třicet let velké, hrozivé války, během níž jsme přišli o osminu obyvatelstva, k tomu, abychom částečně (bez Finska a Polska) obnovili hranice impéria a aby byl jasný vítěz našeho vnitřního konfliktu.

Od rozpadu SSSR na přelomu let 1991–1992 již uběhlo 25 let. A rozpad společného státu znamenal kromě jiného i občanskou válku na postsovětském území. V ní už zdaleka nebylo vše zřejmé. Například bylo těžké určit už jen to, kudy vede linie fronty. Válka se odehrávala v jednotlivých ohniscích. A tato ohniska během celých 25 let vznikala a zase zanikala a v podstatě zůstávala chronickým problémem na celém území bývalého Sovětského svazu.

Tato občanská válka, probíhající vlastně až do současnosti, se vyznačuje ještě dvěma dalšími zvláštnostmi:

Za prvé – zasahování vnějších sil do konfliktů probíhá skrytou (hybridní) formou, tedy bez otevřené intervence.

Za druhé – od samého začátku těchto konfliktů jde stranou státní systém, který nezpochybňuje ani „rudé“, ani „bílé“ jako hlavní představitele proti sobě stojících sil občanského konfliktu v první polovině 20. století.

Díky všem uvedeným okolnostem byly územní ztráty v historii Ruska relativně malé. Během občanské války na počátku 20. století se Rusku podařilo zachovat si většinu rozlohy (v podobě SSSR), což v okamžiku, kdy se k tomu vytvořila příhodná situace, umožnilo získat zpět velkou část ztracených území.

Počátkem 90. let se ale situace radikálně změnila – Rusko se stalo pouze jedním, i když největším, „úlomkem“ rozpadlého impéria. Nedošlo totiž ke kolapsu státu, ale k jeho rozpadu, kdy se stát (SSSR) jako celek rozděluje na jednotlivé rovnoprávné části, z nichž žádná nemá větší právo považovat se za hlavního následovníka než části ostatní.

Prakticky ve všech částech bývalého Sovětského svazu se přitom otevíraly místní etnické a sociální konflikty vyúsťující v občanskou válku. Navíc naši západní „partneři“ vůbec nepokládali rozpad státu za uzavřený a nebyli proti tomu pomoci Rusku rozpadat se dál.

A tak se pokusy o omezení ruského vlivu v postsovětském prostoru staly typickým rysem politiky George Bushe mladšího i všech jeho následovníků. Clinton (i když neměl štěstí s manželkou ve smyslu její intelektuální úrovně) byl nejchytřejším, a proto také pro Rusko nejnebezpečnějším prezidentem USA z celé americké postreaganovské kohorty.

Během jeho funkčního období americká administrativa nejenže nezpochybňovala právo Ruska na vlastní sféru vlivu v rozsahu sféry vlivu bývalého SSSR, ale dokonce nepřímo vyzývala Moskvu, aby v oblasti převzala roli regionálního četníka.

V té době západní diplomaté (poté, co se ujistili, že bude v rámci diplomatického taktu zachována mlčenlivost vůči třetím stranám) při jednáních důvěrně informovali svoje protějšky z Ruska, že pokud v rámci ochrany Rusů zabere část území nových nezávislých států, Západ nejenže se nebude snažit tomu zabránit, ale že k věci přistoupí s pochopením.

Proč taková vstřícnost?

Ze stejného důvodu, z jakého po navrácení Krymu do Ruska Západ během dvou tří měsíců veřejně vyhlásil, že pokud Rusko vyšle vojáky na Ukrajinu a zabere ještě další oblasti (s převahou obyvatelstva ruské národnosti), nebude se do věci vměšovat.

Západ se snažil stimulovat Rusko k tomu, aby odebralo část území s převahou obyvatel ruské národnosti sousedním státům. Přitom dobře věděl, že úplné obsazení těchto zemí a jejich začlenění do Ruska není možné; jednak vzhledem k ruské vnitřní politice (v Ruské federaci existuje dodnes silný pocit, že poté, co se „zbavila zátěže“ bývalých svazových republik, stala se zřetelně silnější), jednak i z pohledu mezinárodního práva.

Co by Západ získal v roce 2014, pokud by se Rusko „zaseklo“ na Ukrajině, dobře víme. Získal by volné ruce na Blízkém východě (Sýrie by dnes již byla zničena a radikály by Západ nasměroval na Írán a Turecko) a v oblasti Tichého oceánu (stupňoval by tlak na Čínu).

A co by získal počátkem 90. let?

Za prvé byla tenkrát velmi zvažována otázka další existence NATO. Bloku nezůstali žádní nepřátelé a Evropanům se příliš nechtělo mít na svých bedrech další vysoké vojenské náklady. USA se nakonec podařilo NATO zachovat, ale musely na sebe vzít největší břímě nákladů a musely též naléhavě hledat náplň jeho činnosti v podobě „humanitárních intervencí“.

Přímé střetnutí NATO s Ruskem (tj. s EU a USA) bylo odloženo na další desetiletí (do prvních „barevných revolucí“ v bývalém prostoru vlivu SSSR). Rusko tak získalo čas na konsolidaci.

Za druhé: pokud by šlo Rusko cestou anexí sousedních území obydlených převážně Rusy, bylo by brzy obklíčeno samými nepřáteli, kteří by buď již byli poškozeni jeho aktivitami, nebo by se jeho dalšího jednání obávali. Všechny integrační projekty, vrcholně důležité pro dynamický rozvoj ruské ekonomiky, by přišly vniveč. Sousedé Ruska by snili o navrácení toho, o co přišli. V celém SNS by se Rusové a proruští politici stali vyvrheli.

Vůbec přitom není pravdou, že by kolem 30 milionů nového ruského (nebo lépe slovanského) obyvatelstva bylo plně loajální své nové vlasti. Samozřejmě, loajální by byli proruští aktivisté. Ty by ale vyvažovaly tisíce lidí, kteří by v důsledku anexe Ruskem přišli o západní granty nebo o naději je získat, a také kariéristé, kteří už s existencí nezávislých států spojili svůj politický osud.

Velká část obyvatelstva by v prvním období po anexi pasívně pozorovala a hodnotila výhody a nevýhody nové situace. A není pravdou, že by v té době srovnání vyznělo ve prospěch Ruska. V 90. letech Ukrajina a Kazachstán (zejména na území těchto států se nacházely oblasti kompletně obydlené občany ruské národnosti) ani v nejmenším nezaostávaly za Ruskem v životní úrovni a v některých ukazatelích ho dokonce převyšovaly. A co bylo hlavní – v té době nebylo na jejich území po občanské válce ani potuchy, zatímco v Rusku běsnily první a druhá válka v Čečensku.

Rusofobie a nacionalismus se tehdy v zemích sousedících s RF (s výjimkou pobaltských republik) ještě prakticky neprojevovaly. V Pobaltí byly již patrné, byly společnosti sice nepříjemné, ale byly trpěny.

V zobecněné poloze tedy platí, že v národních republikách, které se jako první mohly stát „obětí péče Ruska o Rusy“, ti samí Rusové tehdy zvažovali, co je menší problém: zda statut oblasti Ruska, jako tomu bylo v Čečně, nebo statut samostatného státu ochraňovaného ruskou divizí tak, jako v Tádžikistánu.

Takže není vyloučeno, že by Rusko po provedených anexích kromě nepřátel na hranicích, a to prakticky po celém jejich obvodu, získalo také ne zcela loajální obyvatelstvo v zabraných pohraničních oblastech (s vysokým, cca 30% podílem lidí, kteří by se chtěli vrátit zpět). 

V případě, že by se Západu podařilo Rusko přesvědčit, aby zahájilo „ruský pochod“ do sousedních zemí, znamenalo by to pro Moskvu (s ohledem na nestabilní vnitropolitickou situaci a dlouhodobou ekonomickou krizi Ruska v 90. letech), že bude automaticky vyloučena z aktivní globální politiky na minimálně 20 let.

Současně by výrazně zesílila hrozba dezintegrace samotného Ruska.

Zároveň by mohli Američané snížit výdaje na udržení NATO – vylekaní Evropané by se přestali vzpouzet a platili by sami.

Můžete namítnout, že „není přímo nezbytné posílat někam vojáky, aby zajistili odtržení části cizího území, když je možné podporovat tam proruské politiky, zakládat proruské politické strany, provádět proruskou propagandu nebo zajišťovat působení médií“. Jistě, bylo by to možné. Američané, a nikoliv náhodou, tvrdí, že „dobrým slovem a pistolí lze dosáhnout víc, než pouze dobrým slovem“.

Ve všech zemích, kde uspěla americká „měkká síla“, stála za zády novinářů, filantropů a diplomatů rozdávajících na všechny strany granty a vyučujících své okolí demokracii, na stráži americká armáda. A tam, kde „měkká síla“ nestačila, nastoupila „síla tvrdá“.

Pokud by „oběti demokratizace“ neměly jistotu, že každá snaha zablokovat činnost amerických agentů okamžitě vyvolá americkou odvetu až po vojenskou intervenci, asi by tak poslušně jedna země za druhou nepochodovala „na porážku“.

V případě Ruska by snaha zasahovat někde výhradně „měkkou silou“(bez vojenských hrozeb) vedla k silnému odporu národních elit, okamžitému výbuchu rusofobie v tamní společnosti (včetně pogromů na Rusy), úplnému zákazu činnosti ruských médií a proruských společenských organizací na území s převládajícím ruským osídlením, k policejnímu teroru proti proruským stranám, organizacím i jednotlivým aktivistům – a také k rychlé politické reorientaci na Západ a žádostem o pomoc.

Abych ukázal, jak málo prostředků na aktivní akce měla Moskva v 90. letech a počátkem nového tisíciletí, připomínám, že i nyní, po letech intenzívní obnovy a rozvoje, si mohlo Rusko dovolit jen velmi přísně omezené akce (Abcházie, Jižní Osetie, Krym, Donbas a omezená operace v Sýrii). Všechny uvedené akce byly výhradně odvetné a uskutečnily se až po vyčerpání všech možností jednání.

Rusko nelze porazit. Jeho ozbrojené síly jsou schopny zemi zaručeně a spolehlivě ochránit. Rusko ale nemá a ještě dlouho nebude mít dost sil potřebných na větší expanzi. Jde o drahou (vyčerpaly se na tom dokonce i USA) záležitost, která je přitom k ničemu.

Když Moskva hovoří o budování „Ruského světa“, má na mysli prosperitu společnou všem svým spojencům včetně bývalých republik SSSR, a nikoli pochod vojenských legií k hranicím bývalého Ruského impéria.

Nakonec možná bude Rusku jeho slabost v 90. letech ku prospěchu. Naučilo se vážit dobře každý krok, hospodárně vynakládat každý rubl. Nemělo prostředky na nerozvážné operace tak velkého rozsahu, jaký si dovolovaly Sovětský svaz a USA.

Přitom bylo nutné, aby si udrželo dosavadní mezinárodní pozice a aby podle možností, metr za metrem, vybojovalo to, co ztratilo. To vše donutilo Rusko přejít k přísně racionální a ekonomické mezinárodní politice, opustit imaginární ztrátové projekty, v nichž si tak libují USA, a stanovit si jako pravidlo, že každá zahraničněpolitická operace, každý projekt musí být pro stát výhodný.

Jen tak bylo možné zajistit vnitřní stabilitu, naakumulovat prostředky pro postupnou aktivizaci zahraniční politiky a nezruinovat se přitom na agresívních dobrodružstvích.

Spojenec z přinucení – a tím spíš spojenec žijící na tvůj účet – je špatný spojenec a břímě. Někdy je takový spojenec horší než nepřítel (stojí tě peníze a přitom musíš dávat neustále pozor, aby tě nezradil).

Dobrý spojenec s tebou spojí síly v zájmu oboustranného prospěchu. Politika – to je hra s nenulovým součtem.  V té mnohem častěji oba partneři buď vyhrají (pokud jsou chytří a řídí se tím), nebo oba prohrají (pokud jsou hloupí a řídí se vlastními ambicemi), než aby se vítězství jednoho stalo porážkou druhého.

Čím větší důvěra mezi spojenci existuje, tím menší jsou ztráty a tím větší zisk plyne ze společných projektů. A takovou cestou, cestou vytvoření atmosféry důvěry, se Rusko postupně vydává.

Je to racionální, nikoli z emocí vycházející politika. Je to práce komplikovaná, dlouhá a těžká – zato však cesta šetřící prostředky, vedoucí k cíli, cesta bez velkých průlomů a vítězství. Je to dlouhá cesta k výsledku, taková, jakou v roce 1695 prvním Azovským pochodem zahájil Petr Veliký a kterou dokončila Kateřina Veliká Jasským mírem v roce 1791.

(Azovský pochod nebo také Azovské tažení – výprava Petra Velikého k Azovu proti Turkům; tato výprava byla ještě neúspěšná. Jasy – dnes rumunské město, ve kterém Kateřina v r. 1791 uzavřela mír s Tureckem na konci tzv. Druhé rusko-turecké války; pozn. překl.).

Rostislav Iščenko, prezident Centra systémové analýzy a prognózy

Zdroj: actualcomment.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ilustrační foto: © Vitaly Kuzmin

loading...

Ohodnotit článek
(10 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Saúdskoarabský princ se vrátil z Moskvy rozčarován. Putin ho totálně vyšachoval
    Současné překotné události na Blízkém východě mají úzkou souvislost s nedávnými setkáními saúdskoarabského prince Muhammada ibn Salmána s vůdci dvou světových velmocí. Zejména s ruským prezidentem Vladimirem Putinem Salmánovy plány absolutně nevyšly – a důsledky tohoto fiaska mohou být dalekosáhlé.
    čtvrtek, 08 červen 2017 22:10 Přečteno 15325 krát
  • Konflikt v Sýrii dále graduje: k džihádistům směřují ze zemí NATO už i obrněné transportéry OT-64 (FOTO)
    Západ, který se odhodlal rozvrátit Sýrii, zvyšuje objemy zbraní dodávaných džihádistům. Z Bulharska – s pomocí dánských lodí a prostřednictvím americké obchodní společnosti – nyní do trýzněné blízkovýchodní země směřují na pomoc islamistům i obrněné transportéry československo-polského původu.
    pátek, 26 květen 2017 23:59 Přečteno 8285 krát
  • Blízký východ se právě teď otřásá v základech. O co jde? Také o konečné vítězství v Sýrii
    Co se to děje na Blízkém východě, kde řada Západem podporovaných zemí najednou doslova odepsala Katar a vztahy této země s ostatními členy „unie Zálivu“ se dostaly na hranu otevřeného nepřátelství? Jestli se vám nechce číst důsledně řízené „fake-news“ médií hlavního proudu, Eurasia24.cz vám nabízí stručnou a srozumitelnou analýzu tohoto…
    úterý, 06 červen 2017 22:39 Přečteno 7459 krát
  • Začíná rozhodující fáze války (nejen) v Sýrii
    Sestřelení syrského stíhacího bombardéru americkou stíhačkou v neděli 19. června názorně ukázalo, kam se ubírá syrská válka – klíčová fronta globálního konfliktu. Namísto vyšinutých džíhádistických militantů, které obratná ruská politika krok za krokem odstřihla od nastrčených arabských zdrojů, už druhé straně nezbývá než nasazovat americkou armádu.
    úterý, 20 červen 2017 00:46 Přečteno 5069 krát
  • Ruský svět, nebo ruský pochod?
    Zatímco jsme denně mediálně masírováni mýtem zvaným „ruská hrozba“, v Ruské federaci naopak zaznívají hlasy kritizující údajnou neochotu země hájit byť „jen“ zájmy milionů Rusů, kteří po rozpadu SSSR zůstali za hranicemi federace. Proč je postsovětské Rusko tak „laxní“, jaké jsou příčiny a – pro někoho překvapivé – důsledky tohoto…
    neděle, 18 červen 2017 15:28 Přečteno 3104 krát

 

loading...

 

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru