Ruský svět, nebo ruský pochod?

Zatímco jsme denně mediálně masírováni mýtem zvaným „ruská hrozba“, v Ruské federaci naopak zaznívají hlasy kritizující údajnou neochotu země hájit byť „jen“ zájmy milionů Rusů, kteří po rozpadu SSSR zůstali za hranicemi federace. Proč je postsovětské Rusko tak „laxní“, jaké jsou příčiny a – pro někoho překvapivé – důsledky tohoto přístupu, vysvětluje v souvislostech znamenitý analytik Rostislav Iščenko. Eurasia24.cz přináší překlad jeho textu, který v Rusku vzbudil značný ohlas.

V Rusku je dnes zvykem vykládat o tom, jak Rusko „nic neudělalo“ pro podporu Rusů v bývalých svazových republikách. Řeknu k tomu ještě něco navíc: Rusko aktivně vystupovalo proti nejrůznějším pokusům učinit z něj mstitele za křivdy spáchané na ruských občanech státy Společenství nezávislých států. A dělalo dobře. Pokusím se vysvětlit proč.

Válka, která začala v roce 1917 na rozvalinách Ruského impéria, vlastně skončila až v letech 1946–1947, kdy byli pověšeni poslední nepřátelé bolševiků pochytaní v Evropě. Potřebovali jsme třicet let velké, hrozivé války, během níž jsme přišli o osminu obyvatelstva, k tomu, abychom částečně (bez Finska a Polska) obnovili hranice impéria a aby byl jasný vítěz našeho vnitřního konfliktu.

Od rozpadu SSSR na přelomu let 1991–1992 již uběhlo 25 let. A rozpad společného státu znamenal kromě jiného i občanskou válku na postsovětském území. V ní už zdaleka nebylo vše zřejmé. Například bylo těžké určit už jen to, kudy vede linie fronty. Válka se odehrávala v jednotlivých ohniscích. A tato ohniska během celých 25 let vznikala a zase zanikala a v podstatě zůstávala chronickým problémem na celém území bývalého Sovětského svazu.

Tato občanská válka, probíhající vlastně až do současnosti, se vyznačuje ještě dvěma dalšími zvláštnostmi:

Za prvé – zasahování vnějších sil do konfliktů probíhá skrytou (hybridní) formou, tedy bez otevřené intervence.

Za druhé – od samého začátku těchto konfliktů jde stranou státní systém, který nezpochybňuje ani „rudé“, ani „bílé“ jako hlavní představitele proti sobě stojících sil občanského konfliktu v první polovině 20. století.

Díky všem uvedeným okolnostem byly územní ztráty v historii Ruska relativně malé. Během občanské války na počátku 20. století se Rusku podařilo zachovat si většinu rozlohy (v podobě SSSR), což v okamžiku, kdy se k tomu vytvořila příhodná situace, umožnilo získat zpět velkou část ztracených území.

Počátkem 90. let se ale situace radikálně změnila – Rusko se stalo pouze jedním, i když největším, „úlomkem“ rozpadlého impéria. Nedošlo totiž ke kolapsu státu, ale k jeho rozpadu, kdy se stát (SSSR) jako celek rozděluje na jednotlivé rovnoprávné části, z nichž žádná nemá větší právo považovat se za hlavního následovníka než části ostatní.

Prakticky ve všech částech bývalého Sovětského svazu se přitom otevíraly místní etnické a sociální konflikty vyúsťující v občanskou válku. Navíc naši západní „partneři“ vůbec nepokládali rozpad státu za uzavřený a nebyli proti tomu pomoci Rusku rozpadat se dál.

A tak se pokusy o omezení ruského vlivu v postsovětském prostoru staly typickým rysem politiky George Bushe mladšího i všech jeho následovníků. Clinton (i když neměl štěstí s manželkou ve smyslu její intelektuální úrovně) byl nejchytřejším, a proto také pro Rusko nejnebezpečnějším prezidentem USA z celé americké postreaganovské kohorty.

Během jeho funkčního období americká administrativa nejenže nezpochybňovala právo Ruska na vlastní sféru vlivu v rozsahu sféry vlivu bývalého SSSR, ale dokonce nepřímo vyzývala Moskvu, aby v oblasti převzala roli regionálního četníka.

V té době západní diplomaté (poté, co se ujistili, že bude v rámci diplomatického taktu zachována mlčenlivost vůči třetím stranám) při jednáních důvěrně informovali svoje protějšky z Ruska, že pokud v rámci ochrany Rusů zabere část území nových nezávislých států, Západ nejenže se nebude snažit tomu zabránit, ale že k věci přistoupí s pochopením.

Proč taková vstřícnost?

Ze stejného důvodu, z jakého po navrácení Krymu do Ruska Západ během dvou tří měsíců veřejně vyhlásil, že pokud Rusko vyšle vojáky na Ukrajinu a zabere ještě další oblasti (s převahou obyvatelstva ruské národnosti), nebude se do věci vměšovat.

Západ se snažil stimulovat Rusko k tomu, aby odebralo část území s převahou obyvatel ruské národnosti sousedním státům. Přitom dobře věděl, že úplné obsazení těchto zemí a jejich začlenění do Ruska není možné; jednak vzhledem k ruské vnitřní politice (v Ruské federaci existuje dodnes silný pocit, že poté, co se „zbavila zátěže“ bývalých svazových republik, stala se zřetelně silnější), jednak i z pohledu mezinárodního práva.

Co by Západ získal v roce 2014, pokud by se Rusko „zaseklo“ na Ukrajině, dobře víme. Získal by volné ruce na Blízkém východě (Sýrie by dnes již byla zničena a radikály by Západ nasměroval na Írán a Turecko) a v oblasti Tichého oceánu (stupňoval by tlak na Čínu).

A co by získal počátkem 90. let?

Za prvé byla tenkrát velmi zvažována otázka další existence NATO. Bloku nezůstali žádní nepřátelé a Evropanům se příliš nechtělo mít na svých bedrech další vysoké vojenské náklady. USA se nakonec podařilo NATO zachovat, ale musely na sebe vzít největší břímě nákladů a musely též naléhavě hledat náplň jeho činnosti v podobě „humanitárních intervencí“.

Přímé střetnutí NATO s Ruskem (tj. s EU a USA) bylo odloženo na další desetiletí (do prvních „barevných revolucí“ v bývalém prostoru vlivu SSSR). Rusko tak získalo čas na konsolidaci.

Za druhé: pokud by šlo Rusko cestou anexí sousedních území obydlených převážně Rusy, bylo by brzy obklíčeno samými nepřáteli, kteří by buď již byli poškozeni jeho aktivitami, nebo by se jeho dalšího jednání obávali. Všechny integrační projekty, vrcholně důležité pro dynamický rozvoj ruské ekonomiky, by přišly vniveč. Sousedé Ruska by snili o navrácení toho, o co přišli. V celém SNS by se Rusové a proruští politici stali vyvrheli.

Vůbec přitom není pravdou, že by kolem 30 milionů nového ruského (nebo lépe slovanského) obyvatelstva bylo plně loajální své nové vlasti. Samozřejmě, loajální by byli proruští aktivisté. Ty by ale vyvažovaly tisíce lidí, kteří by v důsledku anexe Ruskem přišli o západní granty nebo o naději je získat, a také kariéristé, kteří už s existencí nezávislých států spojili svůj politický osud.

Velká část obyvatelstva by v prvním období po anexi pasívně pozorovala a hodnotila výhody a nevýhody nové situace. A není pravdou, že by v té době srovnání vyznělo ve prospěch Ruska. V 90. letech Ukrajina a Kazachstán (zejména na území těchto států se nacházely oblasti kompletně obydlené občany ruské národnosti) ani v nejmenším nezaostávaly za Ruskem v životní úrovni a v některých ukazatelích ho dokonce převyšovaly. A co bylo hlavní – v té době nebylo na jejich území po občanské válce ani potuchy, zatímco v Rusku běsnily první a druhá válka v Čečensku.

Rusofobie a nacionalismus se tehdy v zemích sousedících s RF (s výjimkou pobaltských republik) ještě prakticky neprojevovaly. V Pobaltí byly již patrné, byly společnosti sice nepříjemné, ale byly trpěny.

V zobecněné poloze tedy platí, že v národních republikách, které se jako první mohly stát „obětí péče Ruska o Rusy“, ti samí Rusové tehdy zvažovali, co je menší problém: zda statut oblasti Ruska, jako tomu bylo v Čečně, nebo statut samostatného státu ochraňovaného ruskou divizí tak, jako v Tádžikistánu.

Takže není vyloučeno, že by Rusko po provedených anexích kromě nepřátel na hranicích, a to prakticky po celém jejich obvodu, získalo také ne zcela loajální obyvatelstvo v zabraných pohraničních oblastech (s vysokým, cca 30% podílem lidí, kteří by se chtěli vrátit zpět). 

V případě, že by se Západu podařilo Rusko přesvědčit, aby zahájilo „ruský pochod“ do sousedních zemí, znamenalo by to pro Moskvu (s ohledem na nestabilní vnitropolitickou situaci a dlouhodobou ekonomickou krizi Ruska v 90. letech), že bude automaticky vyloučena z aktivní globální politiky na minimálně 20 let.

Současně by výrazně zesílila hrozba dezintegrace samotného Ruska.

Zároveň by mohli Američané snížit výdaje na udržení NATO – vylekaní Evropané by se přestali vzpouzet a platili by sami.

Můžete namítnout, že „není přímo nezbytné posílat někam vojáky, aby zajistili odtržení části cizího území, když je možné podporovat tam proruské politiky, zakládat proruské politické strany, provádět proruskou propagandu nebo zajišťovat působení médií“. Jistě, bylo by to možné. Američané, a nikoliv náhodou, tvrdí, že „dobrým slovem a pistolí lze dosáhnout víc, než pouze dobrým slovem“.

Ve všech zemích, kde uspěla americká „měkká síla“, stála za zády novinářů, filantropů a diplomatů rozdávajících na všechny strany granty a vyučujících své okolí demokracii, na stráži americká armáda. A tam, kde „měkká síla“ nestačila, nastoupila „síla tvrdá“.

Pokud by „oběti demokratizace“ neměly jistotu, že každá snaha zablokovat činnost amerických agentů okamžitě vyvolá americkou odvetu až po vojenskou intervenci, asi by tak poslušně jedna země za druhou nepochodovala „na porážku“.

V případě Ruska by snaha zasahovat někde výhradně „měkkou silou“(bez vojenských hrozeb) vedla k silnému odporu národních elit, okamžitému výbuchu rusofobie v tamní společnosti (včetně pogromů na Rusy), úplnému zákazu činnosti ruských médií a proruských společenských organizací na území s převládajícím ruským osídlením, k policejnímu teroru proti proruským stranám, organizacím i jednotlivým aktivistům – a také k rychlé politické reorientaci na Západ a žádostem o pomoc.

Abych ukázal, jak málo prostředků na aktivní akce měla Moskva v 90. letech a počátkem nového tisíciletí, připomínám, že i nyní, po letech intenzívní obnovy a rozvoje, si mohlo Rusko dovolit jen velmi přísně omezené akce (Abcházie, Jižní Osetie, Krym, Donbas a omezená operace v Sýrii). Všechny uvedené akce byly výhradně odvetné a uskutečnily se až po vyčerpání všech možností jednání.

Rusko nelze porazit. Jeho ozbrojené síly jsou schopny zemi zaručeně a spolehlivě ochránit. Rusko ale nemá a ještě dlouho nebude mít dost sil potřebných na větší expanzi. Jde o drahou (vyčerpaly se na tom dokonce i USA) záležitost, která je přitom k ničemu.

Když Moskva hovoří o budování „Ruského světa“, má na mysli prosperitu společnou všem svým spojencům včetně bývalých republik SSSR, a nikoli pochod vojenských legií k hranicím bývalého Ruského impéria.

Nakonec možná bude Rusku jeho slabost v 90. letech ku prospěchu. Naučilo se vážit dobře každý krok, hospodárně vynakládat každý rubl. Nemělo prostředky na nerozvážné operace tak velkého rozsahu, jaký si dovolovaly Sovětský svaz a USA.

Přitom bylo nutné, aby si udrželo dosavadní mezinárodní pozice a aby podle možností, metr za metrem, vybojovalo to, co ztratilo. To vše donutilo Rusko přejít k přísně racionální a ekonomické mezinárodní politice, opustit imaginární ztrátové projekty, v nichž si tak libují USA, a stanovit si jako pravidlo, že každá zahraničněpolitická operace, každý projekt musí být pro stát výhodný.

Jen tak bylo možné zajistit vnitřní stabilitu, naakumulovat prostředky pro postupnou aktivizaci zahraniční politiky a nezruinovat se přitom na agresívních dobrodružstvích.

Spojenec z přinucení – a tím spíš spojenec žijící na tvůj účet – je špatný spojenec a břímě. Někdy je takový spojenec horší než nepřítel (stojí tě peníze a přitom musíš dávat neustále pozor, aby tě nezradil).

Dobrý spojenec s tebou spojí síly v zájmu oboustranného prospěchu. Politika – to je hra s nenulovým součtem.  V té mnohem častěji oba partneři buď vyhrají (pokud jsou chytří a řídí se tím), nebo oba prohrají (pokud jsou hloupí a řídí se vlastními ambicemi), než aby se vítězství jednoho stalo porážkou druhého.

Čím větší důvěra mezi spojenci existuje, tím menší jsou ztráty a tím větší zisk plyne ze společných projektů. A takovou cestou, cestou vytvoření atmosféry důvěry, se Rusko postupně vydává.

Je to racionální, nikoli z emocí vycházející politika. Je to práce komplikovaná, dlouhá a těžká – zato však cesta šetřící prostředky, vedoucí k cíli, cesta bez velkých průlomů a vítězství. Je to dlouhá cesta k výsledku, taková, jakou v roce 1695 prvním Azovským pochodem zahájil Petr Veliký a kterou dokončila Kateřina Veliká Jasským mírem v roce 1791.

(Azovský pochod nebo také Azovské tažení – výprava Petra Velikého k Azovu proti Turkům; tato výprava byla ještě neúspěšná. Jasy – dnes rumunské město, ve kterém Kateřina v r. 1791 uzavřela mír s Tureckem na konci tzv. Druhé rusko-turecké války; pozn. překl.).

Rostislav Iščenko, prezident Centra systémové analýzy a prognózy

Zdroj: actualcomment.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ilustrační foto: © Vitaly Kuzmin

loading...

Ohodnotit článek
(10 hlasujících)

Přečtěte si

  • Jak se krade v Rusku a na Ukrajině

    Mezi „svidomými“ Ukrajinci panuje názor, že korupční problémy Ruska a Ukrajiny jsou totožné. Titíž oligarchové ze soupisu časopisu Forbes s jachtami a miliardovým jměním, nabytým kdovíjakým kouzelným způsobem, tatáž zlodějská sebranka, velí guberniím a oblastem. Ruským obyvatelům se dostane pouze o něco více peněz, protože k nim doletí více ropných krůpějí z panského stolu. A to je celá podstata jejich vyšší životní úrovně.

  • Ukrajinci se pokusili o vlastní „Terminator“. Moc se to nepovedlo

    Ukrajinský obranný průmysl v minulých dnech s velkou slávou představil „bojové vozidlo podpory Straž“. Koncepčně jde evidentně o nápodobu ruského bojového vozidla bojového vozidla podpory tanků (BMPT) Terminator, které se po mnoha letech vývoje dostává na výsluní. Lze prakticky s jistotou předpovědět, že ukrajinský „klon“ nic takového nečeká.

  • Ruský snajpr vytvořil světový rekord (VIDEO)

    Ruský odstřelovač Andrej Rjabinskij se svými pomocníky Jurijem Siničkinem, Jevgenijem Titovem a Vladimirem Grebeňjukemn vytvořil světový rekord ve vzdálenosti cíle zasaženého z odstřelovačské pušky.

  • Organizovaný přísun teroristů není nic platný. Syřané a Rusové dál směřují k vítězství

    Navzdory posilám teroristů z území pod kontrolou Američanů pokračuje vývoj syrské války směrem k jejich porážce. Syrské bojiště se za uplynulý měsíc výrazně proměnilo.

  • Prodat Ukrajinu a vyhnout se válce. K návrhu českého prezidenta

    Jsou mnohem „větší kluci“, jejichž myšlenky Zeman vyjádřil, či spíše předběžně odhalil, a tohle je jejich mínění o Ukrajině, která jim odevzdala subjektivitu a suverenitu a už je dál celkově nezajímá.

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Rusko po odražení útoku ostře varuje USA. Nakolik to myslí vážně?
    V Sýrii právě došlo k něčemu dosti nevídanému: „Dobří teroristé“, kteří jsou podporováni Spojenými státy, se pokusili o překvapivý útok na syrské vládní síly, které jsou nasazeny severně a severovýchodně od města Hamá. Tento útok je unikátní v tom, že se odehrál uvnitř tzv. „deeskalační zóny“, a navíc to vypadá,…
    sobota, 30 září 2017 14:10 Přečteno 10843 krát
  • Odblokování Dajr az-Zauru nevyhání ze Sýrie jen Islámský stát. Prchají i vojáci NATO
    Rychlé osvobození města Dajr az-Zaur, posledního „hlavního města“ Islámského státu (IS) v Sýrii, vyvolalo masový útěk ozbrojenců z bývalého území již prakticky poraženého chalifátu. Společně s nimi utíkají z pouště na jihovýchodě Sýrie také zahraniční instruktoři, kteří se snaží zamést stopy spolupráce s teroristy.
    sobota, 23 září 2017 23:21 Přečteno 8386 krát
  • Výsledky ruského letectva v Sýrii vypadají jako fantazie
    Vojenská operace Ruské federace v Sýrii byla zahájena před dvěma lety. 30. září 2015 vydal Vladimir Putin jako vrchní velitel ruské armády rozkaz k zahájení úderů na živou sílu a objekty Islámského státu v Sýrii. Hlavní roli v operaci sehrálo a dosud sehrává ruské vojenské letectvo. Výsledky jeho činnosti v…
    neděle, 08 říjen 2017 21:28 Přečteno 7236 krát
  • Situace v Kyrgyzstánu se vyhrocuje. Prezident Atambajev naléhavě požádal o setkání s Putinem
    Středoasijský Kyrgyzstán jen pro Rusko mimořádně významnou zemí. Je členem obranné Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti i Eurasijské hospodářské unie (EAHU), Rusko má v kyrgyzském Kantu strategicky významnou leteckou základnu. Situace v zemi před říjnovými prezidentskými volbami je ale velmi najatá.
    pondělí, 18 září 2017 23:06 Přečteno 7078 krát
  • Moskva, Teherán a Ankara otevřely protizápadní frontu
    Írán oznámil, že je připraven prohlásit americké ozbrojené síly za teroristickou strukturu srovnatelnou s organizací „Islámský stát" (IS). Velitel Islámských revolučních gard (IRGC) Muhammad Alí Džafarí při svém vystoupení na schůzce velitelů gard varoval, že pokud bude IRGC prohlášena Washingtonem za teroristickou organizaci (o čemž informovali ve Washingtonu), bude se…
    pátek, 13 říjen 2017 18:12 Přečteno 3397 krát

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru